Constitutional Court dismisses appeal claiming courts failed to address plaintiff's legal standing arguments.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by TDS Brno-SMS against lower court rulings regarding a trade name dispute. The appellant argued that general courts inadequately addressed his claims about the plaintiff's legal standing and violated fundamental rights. The court found that lower courts thoroughly examined these arguments and that the appellant's reliance on procedural remedies was inconsistent with his constitutional claims. Consequently, the court determined the complaint was unfounded and dismissed it without further review.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint when lower courts have adequately addressed the appellant's arguments regarding the opposing party's legal standing and procedural capacity, rendering the complaint unfounded.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 13. března 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Tesydo, s. r. o. se sídlem Brno, Mariánské nám. 1/1 (dříve firma TDS Brno-SMS, s. r. o se sídlem Brno, Mariánské nám. 1/1), zastoupeného JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 17 Cm 102/2008 ze dne 15. října 2009, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Cmo 16/2010 ze dne 14. dubna 2010 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3060/2010 ze dne 29. listopadu 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 20 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Napadená rozhodnutí, jak patrno z jejich obsahu a obsahu ústavní stížnosti, byla vydána v řízení zahájeném k žalobě žalobce TDS Brno-Sekce materiálů a svařování, organizační jednotka Technického dozorčího spolku Brno, občanské sdružení, se sídlem Brno, U Vlečky 29/5, proti žalovanému stěžovateli o ochranu názvu právnické osoby. Po provedeném dokazování soud I. stupně žalobě vyhověl a s podrobným zdůvodněním vydal rozsudek v záhlaví označený, jímž stěžovateli stanovil povinnost změnit svoji obchodní firmu tak, aby neobsahovala v žádné kombinaci a slovní podobě označení "TDS Brno-SMS" a dále povinnost podat Krajskému soudu v Brně návrh na změnu zapsané firmy ve stanovené lhůtě. Odvolací soud, rozhodující k odvolání stěžovatele, uvedené rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné druhým ze v záhlaví označených rozsudků potvrdil, přitom pro účely posouzení ústavní stížnosti třeba uvést, že při svém rozhodování jmenované soudy nepřisvědčily (mimo jiné) stěžovateli v tom, že žalobce nemá procesní subjektivitu. Konečně třetím z označených rozhodnutí bylo dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné podle § 234b odst. 5 věta prvá a 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Proti těmto rozhodnutím směřuje podrobná ústavní stížnost, v níž stěžovatel s odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu polemizuje s obecnými soudy v té jejich části odůvodnění rozhodnutí, v níž byly učiněny závěry týkající se právní existence žalobce. Obecné soudy, když stěžovateli v uvedené otázce nepřisvědčily, resp. soud I. stupně, na jehož zdůvodnění se soudy vyšších stupňů v podstatě pouze odvolaly, se totiž podle něj nevypořádaly dostatečně s jeho zevrubnými argumenty uvedené otázky existence žalobce se týkajícími, podle něj pominuly nutnost aplikace ústavních zásad úpravy spolkového práva, zaručované spolkové autonomie a ustanovení § 15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, přičemž zdůrazňuje, že jediný přípustný opravný prostředek, a to žaloba podle uvedeného ustanovení, nebyl využit. V uvedeném postupu spatřuje porušení shora označených základních práv a v podstatě z těchto v ústavní stížnosti podrobně rozvedených důvodů navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil. Obecné soudy se posuzovanou věcí zabývaly pečlivě. Argumentům stěžovatele, jež tento jako žalovaný vedl, jak sám uvádí, ve dvou rovinách, a to především v té rovině, že předmětné názvy účastníků řízení nejsou zaměnitelné a dále pak v rovině tvrzení, že žalobce nemá procesní subjektivitu, se obecné soudy dostatečně věnovaly. V poměru k rozhodnutí dovolacího soudu nemůže být ústavní stížnost opodstatněná již proto, že stěžovatel pomíjí fakt, že přípustnost svého dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu opíral o ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam v řešení právní otázky zaměnitelnosti názvu žalobce a obchodní firmy žalovaného v rozporu s hmotným právem - tedy v části týkající se jiné roviny jeho argumentů, než těch, jež používá v ústavní stížnosti. V uvedeném rozsahu, vymezeném samotným stěžovatelem, se dovolací soud věcí řádně zabýval a v poměru k závěru jmenovaného soudu dovozujícímu nedostatek zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel ani v ústavní stížnosti (operující výhradně druhým okruhem svých argumentů, tj. nedostatkem procesní subjektivity žalobce) žádné výhrady nevznáší.
Ústavní soud pak souhlasí s konstatováním dovolacího soudu v jeho rozhodnutí o tom, že soudy I. a II. stupně se řádně vypořádaly i s námitkou stěžovatele týkající se žalobce a jeho procesní způsobilosti. Proto ani ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů nižších stupňů nepovažuje za opodstatněnou. Je sice pravda, že soud II. stupně k uvedené námitce pouze odkázal na zdůvodnění soudu I. stupně, tento soud se však uvedenou námitkou zabýval podrobně, přitom jak možno dovodit z odůvodnění jeho rozhodnutí poukaz stěžovatele na právní úpravu obsaženou v ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. nepovažoval za významný nejen vzhledem k okolnostem, za nichž mělo dojít ke zrušení žalobce (tj. jednání Dr. Ing.
K., který v rozhodném období jednal shodně jako jediný jednatel a společník stěžovatele a jako statutární orgán jak žalobce tak stěžovatele, a jehož jednání soud kvalifikoval jako jednání v rozporu s dobrými mravy), ale také proto, že bral v úvahu rozhodnutí samotného orgánu sdružení, totiž výsledek mimořádného jednání technické správní rady a předsedy revizní komise občanského sdružení žalobce, konaného dne 21. 6. 2005, jímž bylo neschválení návrhu na zrušení žalobce a odvolání Dr. Ing. V.
K. z funkce a jeho nahrazení jinou osobou. Konečně třeba uvést, že z obsahu ústavní stížnosti není patrno, zda stěžovatel, tvrdící v podstatě zánik žalobce ještě před podáním žaloby, využil možnosti podat žalobu pro zmatečnost [ustanovení § 229 odst. 1 písm. b), c) o. s. ř.] s tím, že pokud tak neučinil, možno ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně považovat také za nepřípustnou (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).
Z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2012
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu