I.ÚS 584/12 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. P. Ch., proti usnesení Vrchního soudu z 23. 11. 2011, č. j. Nco 209/2011-1358, a proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 z 15. 6. 2011, č. j. 19 C 80/2008-138, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 21. 2. 2012 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Požadoval též prodloužení lhůty k doplnění svého podání o 60 až 90 dnů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž vznesl námitku "podjatosti a vyloučení ÚS ČR a soudců ÚS ČR", k tomu zejména poznamenal, že bylo zjištěno i prokázáno, že ÚS ČR (resp. přinejmenším někteří soudci ÚS ČR) jsou ovlivňováni resp. napomáhají a účastní se - vědomě - kriminality organizovaného zločinu."

Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Shledal, že tomu tak není.

Stěžovatel opakovaně nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež ukládá fyzickým i právnickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem. Z provedeného lustra Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal od roku 2002 Ústavnímu soudu celou řadu ústavních stížností; v mnoha řízeních o nich byl přitom již vícekrát a dostatečně poučen, jaké náležitosti zákon k podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje (srov. např. poučení u ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. III ÚS 2292/08 a mnohé další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Součástí poučení byl pravidelně i návod, jak postupovat při odstraňování vad ústavní stížnosti (srov. již také např. usnesení Ústavního soudu ve věci téhož stěžovatele

sp. zn. IV. ÚS 2725/10

z 23. 9. 2010). Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatele, aby vady odstranil, resp. aby další jeho podání již vady neobsahovalo.

Ústavní soud ustáleně zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném advokátním zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve srovnatelných případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že se na Ústavní soud nelze s ústavní stížností obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout.

Hovoří-li stěžovatel ve svém návrhu o podjatosti a vyloučení Ústavního soudu jako takového, resp. alespoň některých jeho soudců, pak pokud takto hodlal namítat podjatost ve smyslu § 37 zákona o Ústavním soudu, předpoklady aplikace citovaného ustanovení v právě projednávané věci nenaplnil. Odmítnout lze totiž pouze konkrétního soudce (resp. konkrétní soudce), nikoliv například obecně všechny ústavní soudce, resp. některého (přesně neurčeného) soudce Ústavního soudu (srov. k tomu přiměřeně Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu: komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání Praha: C. H. Beck, 2007, str. 180, bod 3 a usnesení Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 330/02

ze dne 31. 5. 2002.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. března 2012

Vojen Güttler

soudce zpravodaj