Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding refusal to retry criminal case for insufficient new evidence.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a convicted defendant against the Supreme Court's refusal to permit a retrial. The defendant argued that lower courts failed to properly evaluate new evidence and violated fair trial rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court ruled that the lower courts correctly assessed the new evidence and found it insufficient to overturn the final conviction, emphasizing that a retrial requires extraordinary circumstances not present here.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 278 odst. 1 t. ř.; § 43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu: The Constitutional Court does not review ordinary court decisions on retrial applications unless they violate constitutional rights, and a retrial is only permitted if new facts or evidence could fundamentally alter the original verdict.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou v České Lípě, Sokolská 295/37, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. 3 T 7/2009 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 7 To 105/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2012, a doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 1. 2012, stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení. Stěžovatel tvrdí, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá, že Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009 č. j.
3 T 7/2009-1265, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010 č. j. 7 To 103/2009-1346. Těmito rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným z přípravy trestného činu vraždy podle § 7/1 k § 219/1, 2a) h) trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice s ostrahou.
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy obou stupňů nedostatečně přihlédly ke všem skutečnostem uváděným stěžovatelem v rámci řízení o povolení obnovy řízení, tyto skutečnosti vůbec nehodnotily či je bagatelizovaly. Stěžovatel polemizuje se závěry obecných soudů obou stupňů v původním řízení a opětovně argumentuje důkazy, které již uváděl v rámci řízení o povolení obnovy řízení (existence dluhu svědka vůči stěžovateli, výslechy dalších svědků apod.). Obecné soudy v původním řízení, dle stěžovatele, porušily zásady hodnocení důkazů, zakotvené v § 2 odst. 5, 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), neboť odlišným způsobem hodnotily u dvou obžalovaných stejné důkazy, přičemž u každého z nich došly za stejné situace k odlišným závěrům. V řízení o obnově řízení obecné soudy nehodnotily nově provedené důkazy v souvislosti s důkazy již provedenými a nepostupovaly tak v souladu s § 278 odst. 1 TrŘ.
Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy obecných soudů. Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Tohoto postavení Ústavního soudu si však stěžovatel zřejmě není zcela vědom, neboť v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, které uplatnil již v návrhu na povolení obnovy řízení, jimiž se obecné soudy zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Stěžovatel bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace v podstatě pouze polemizuje se závěry obecných soudů.
Ústavní soud konstatuje, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. K jeho uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v § 278 odst. 1 TrŘ. Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
Obecné soudy musí tedy vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstala původní skutková zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 TrŘ.
V posuzovaném případě se soud prvního stupně podrobně zabýval všemi důkazy a argumenty stěžovatele. Porovnal nově navržené důkazy se skutečnostmi již známými a důkazy již provedenými a splnění podmínek pro povolení obnovy řízení neshledal. Pečlivě a podrobně odůvodnil, proč se domnívá, že stěžovatelem navržené důkazy nemohou mít spolu s důkazy, které byly provedeny v původním řízení, zásadní vliv na rozhodnutí soudu o jeho vině. Jeho postup a závěr potvrdil i soud odvolací. Obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, z čehož vyplývá, že pro jeho užití musí nastat mimořádné okolnosti, které však v projednávané věci nenastaly.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele. Soudy v rámci své zákonné pravomoci věc posoudily a svůj závěr řádně a úplně odůvodnily. Právo na spravedlivý proces, kterého se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá jeho představám. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu