Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 1918/11 ECLI:CZ:US:2012:2.US.1918.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unfair process in enforcement of a payment order.

Geschäftsnummer II.ÚS 1918/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint against lower court decisions ordering enforcement of a payment order. The applicant argued that the enforcement violated his right to a fair process due to a discrepancy between the claimed debt and the actual debt amount. The Court held that the complaint lacked constitutional legal arguments and that the lower courts correctly identified the relevant facts for enforcement without considering irrelevant historical events.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 44 odst. 3, 7 exekučního řádu: The Constitutional Court examines complaints only for violations of constitutional principles, dismissing those lacking relevant legal arguments or based on facts irrelevant to the enforcement order.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint enforcement order fair process right payment order exekutorialní řád unfounded complaint constitutional review

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 83 Ústavy
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
§ 44 odst. 3 exekučního řádu
stupně podle § 44 odst. 3 exekučního řádu (zákon č.
§ 44 odst. 7 exekučního řádu
§ 44 odst. 7 exekučního řádu, je proti usnesení o nařízení exekuce přípustné odvolání, v němž nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatele Ing. J. P., právně zastoupeného JUDr. Ladou Štarhovou, advokátkou se sídlem Řípská 18a, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. 75 Exe 794/2010 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2011 sp. zn. 20 Co 472/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Usnesením Městského soudu v Brně soud nařídil exekuci na majetek stěžovatele podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2007, č.j. 20 Sm 103/207-32, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 18.679.700,- Kč s 6 % úrokem z prodlení z uvedené částky od 7. 4. 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu 62.266,- Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 1.048.393,80 Kč a dále náklady řízení podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2009, č.j. 20 Cm 72/2007-254, ve výší 1.928,- Kč. Provedením exekuce soud pověřil soudního exekutora JUDr. Martina Růžičku, Exekutorský úřad Zlín a současně uložil stěžovateli uhradit oprávněnému a exekutorovi náklady exekuce. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným usnesením odmítl.

Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, obecné soudy by měly postupovat v souladu s ústavními zákony, zákony i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy a chránit tak zákonnost a práva jednotlivců i celku. Základní úlohou soudů je zajistit spravedlivou ochranu subjektivních práv a zákonem chráněných zájmů. Stěžovatel se domnívá, že v předchozích řízeních bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo na spravedlivý proces nařízením exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 18.679.700,- Kč s příslušenstvím, a to za situace, kdy reálná výše pohledávky činí 9.492.77- Kč s příslušenstvím. Postupem obecných soudů byl stěžovatel poškozen na svých právech způsobem, jež je zcela protiprávní a má pro stěžovatele likvidační povahu. Kdyby obecné soudy postupovaly tak, jak jim ukládá zákon, nedošlo by k nařízení exekuce v rozsahu, na který nemá oprávněný žádný právní nárok a ani řádný exekuční titul. Podstatná část argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti pak směřuje k výši dlužné částky a k rozhodování obecných soudů předcházejícím nařízení exekuce.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Usnesení krajského soudu v Brně o odmítnutí odvolání proti usnesení o nařízení exekuce je věcně správné a řádně odůvodněné. Odvolací soud v něm zejména uvedl, že

v předmětné věci soud I. stupně podle § 44 odst. 3 exekučního řádu (zákon č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti) nařídil exekuci a jejím provedením pověřil soudního exekutora. Současně účastníky řádně poučil o možnosti podat proti němu odvolání i o tom, že nebudou-li v odvolání uvedeny žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, soud odvolání odmítne. Podle ust. § 44 odst. 7 exekučního řádu, je proti usnesení o nařízení exekuce přípustné odvolání, v němž nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. Neobsahuje-li odvolání skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti, soud usnesením odvolání odmítne.

Za skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce je třeba považovat v prvé řadě to, že zde existuje pravomocný a vykonatelný exekuční titul, že právo vyplývající z tohoto titulu svědčí oprávněnému a naopak povinnost je ukládána povinnému, že práva a jim odpovídající povinnosti jsou v exekučním titulu vymezeny přesným a nepochybným způsobem (obecné formální a materiální podmínky vykonatelnosti).

Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel v odvolání nezpochybnil existenci formálně i materiálně vykonatelného exekučního titulu či věcnou legitimaci účastníků tohoto exekučního řízení. To, co povinný tvrdil v odvolání, není ve vztahu ke správnosti napadeného rozhodnutí právně relevantní, když pro nařízení exekuce není podstatný vývoj událostí posléze vedoucí k exekučnímu titulu, jímž je v této věci vykonatelný směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2007, č.j. 20 Sm 103/2007-32, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2009, č.j. 20 Cm 72/2007-254.

Ústavní stížnost je stejně jako odmítnuté odvolání stěžovatele sice značně obsáhlá, neobsahuje však žádnou ústavně právní argumentaci, která by jedině mohla vést k eventuální kasaci napadeného usnesení. Odvolací soud posoudil správně všechna obšírně podaná tvrzení stěžovatele o tom, co se stalo či mělo stát v letech 2003 a 2004 (včetně jeho návrhů na dokazování v tomto směru) jako právně zcela bezvýznamná, neboť nejde o skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce.

Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2012

Stanislav Balík

předseda senátu