Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 3961/11 ECLI:CZ:US:2012:2.US.3961.11.2 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to insufficient evidence in arson case.

Geschäftsnummer II.ÚS 3961/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the appellant against his conviction for arson. The appellant argued that the lower courts relied on probability rather than direct evidence, violating his right to a fair trial under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court held that it cannot re-evaluate the evidence or the court's internal assessment of facts, intervening only in cases of extreme inconsistency between legal conclusions and factual findings, which were not present here.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 125 of the Criminal Procedure Act; The Constitutional Court does not re-evaluate evidence or the court's assessment of facts, intervening only when legal conclusions are in extreme contradiction with factual findings or cannot be derived from them.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint right to fair trial assessment of evidence arson conviction internal conviction of court material truth principle extreme inconsistency

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 125 trestního řádu
§ 2 odst. 5 trestního řádu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatele P. S., právně zastoupeného JUDr. Markem Šťastným, advokátem se sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 12. 10. 2010 sp. zn. 1 T 26/2010, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2011 sp. zn. 3 To 1000/2010 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1014/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově uznán vinným ze spáchání trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě odvolání, o kterém Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl napadeným usnesením tak, že odvolání stěžovatele (i odvolání státní zástupkyně) zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

Podle rozsudku soudu měl stěžovatel dne 22. 7. 2009 v obci Přední Výtoň, okres Český Krumlov, neodbornou manipulací s propanbutanovou lahví způsobit zahoření plynu ve stanu, čímž bylo těžce zraněno (popáleniny různé intenzity) 5 osob. Sám stěžovatel a další 3 osoby, které byly ve stanu nebo v jeho blízkosti, zraněni nebyli.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že z rozsáhlého odůvodnění rozsudku okresního soudu je podstatná část věnována "technickým" okolnostem vzniku požáru, vina stěžovatele je vyfabulována z úvah, že nikdo jiný než stěžovatel být pachatelem nemůže. Rozhodnutí tak soud neopřel o přímé, pozitivní důkazy, ale o pravděpodobnost. Osoba, která byla se stěžovatelem rovněž obžalována a byla v identickém procesním i důkazním postavení jako stěžovatel, byla obžaloby zproštěna z důvodu zásady in dubio pro reo. Stěžovatel si proto zcela právem klade otázku, proč stejná zásada nebyla uplatněna i vůči němu a poukazuje na princip rovného zacházení, aniž by volal po revizi rozsudku v neprospěch původně spoluobžalovaného.

Rovněž fakt, že soudy dovodily příčinnou souvislost mezi domnělým jednáním stěžovatele a následky v podobě vydání v nebezpečí nejméně 7 osob, je minimálně na hranici volného hodnocení důkazů. Objektivně došlo ke zranění (popáleninám) 5 osob. Konstatování soudů, že "bylo jen dílem náhody, že nebyly zraněny další osoby" se stěžovateli nutně musí jevit jako účelový "argument", který soudy musely použít proto, aby ho mohly uznat vinným a odsoudit.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení § 125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.

V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy všech stupňů se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely.

Co do provedeného dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy platí, že Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly; je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech obecné soudy vycházejí zejména z tzv. zásady materiální pravdy; z jejího vymezení v§ 2 odst. 5 tr. řádu též plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý, soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran, a je limitován rozsahem "nezbytným pro rozhodnutí". Soudy přitom musí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné.

V projednávané věci obecné soudy nepřekročily rámec výše uvedených zásad a z celé řady navzájem se podporujících přímých i nepřímých důkazů dovodily skutkový stav, o němž není důvodných pochybností. Nejvyšší soud jako soud dovolací v napadeném usnesení vyložil, kdy a za jakých skutkových okolností se již jedná o trestný čin obecného ohrožení dle § 180 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a že tato kritéria byla soudem nalézacím správně aplikována na daný případ.

Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2012

Stanislav Balík

předseda senátu