Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial rights violated by inability to attend foreign witness hearings.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint regarding a criminal conviction for illegal border crossing. The applicant argued that his right to a fair trial was violated because he could not attend witness testimonies conducted by German and Austrian authorities, while domestic witnesses were deemed unreliable. The court ruled that general courts properly exercised their independent authority to evaluate evidence and that the applicant's claims lacked factual basis. Consequently, the court found no violation of fundamental rights and dismissed the complaint as clearly unfounded.
Legislator-Regeste
KI-generiertLaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Article 6 of the ECHR; Article 36 and 38 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms: The Constitutional Court cannot intervene in the jurisdiction of general courts when they act in accordance with the law, as doing so would violate the principle of free evaluation of evidence and judicial independence.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele B. U., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem AK se sídlem v Brně, Příkop 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 8 To 468/2009 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2009 sp. zn. 11 T 89/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dne 27. 4. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má zato, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na obhajobu a na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadenými rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice (stěžovatel organizoval za úplatu nelegální překročení státní hranice mongolskými státními příslušníky a s tím související obstarávání potřebných dokumentů - víz, cestovních pasů atp.). Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání jeden rok a peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč. Stížnostní argumentace stěžovatele se přitom koncentruje do tvrzení, že byl zkrácen na svých právech, neboť ani on, ani jeho obhájce se nemohli zúčastnit výslechů svědků provedených německými a rakouskými orgány činnými v trestním řízení. Svědci, jež byli vyslechnuti českými soudy, jsou nevěrohodní, resp. soud nedostatečně vysvětlil, proč odmítá uvěřit těm jejím výpovědím, které učinili v hlavním líčení a které (na rozdíl od předchozích) vyznívají ve stěžovatelův prospěch. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že ve věci evidované Městským soudem v Brně pod sp. zn. 11 T 89/2007 podal návrh na obnovu řízení (jak si v této souvislosti Ústavní soud z citovaného vyžádaného spisového materiálu ověřil, tento stěžovatelův návrh byl zamítnut - srov. číslo listu 710).
II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s předpisy ústavními.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal (na rozdíl od stěžovatele), že by byly právní závěry soudů v nesouladu s důkazním materiálem ve věci použitelným, dostatečným pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Nic nenasvědčuje tomu, že by v soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.
Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zpochybňuje, neboť by tím - jak je již výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, jestliže byla postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k ingerenci do dané věci. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo. Ke stěžovatelovým námitkám pak Ústavní soud uvádí následující:
Stěžovatel v ústavní stížnosti naznačuje, že svědkyně, jež byla vyslechnuta v hlavním líčení (občanka Mongolska, jíž měl stěžovatel pomoci ilegálně přejít z České republiky do zahraničí), měla být zainteresována na odsouzení stěžovatele. Je to ovšem opět stěžovatel, jež v rámci své ústavněprávní argumentace ve svém důsledku přiznává, že onen benefit, o němž spekuluje v ústavní stížnosti (tedy možnost svědkyně zůstat legálně v České republice, bude-li spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení), není navázán na konkrétní výsledek trestního řízení. Nadto výpověď této svědkyně byla dostatečně podrobná a vnitřně konzistentní, takže nelze mít bez dalšího pochyby o věrohodnosti této svědkyně. Dovodil-li soud rovněž, že někteří svědci změnili svoji výpověď v rámci hlavního líčení z důvodu strachu ze stěžovatele, pak tento závěr je zcela akceptovatelný.
Pokud se týká stěžovatelem namítané omezené použitelnosti zjištění, jež učinily orgány činné v trestním řízení Rakouska a Německa, pak stěžovatel přehlíží, že obsahem tohoto rozsáhlého spisového materiálu nejsou jen výslechy svědků, jichž se stěžovatel nemohl ani prostřednictvím svého obhájce zúčastnit, ale jsou zde například záznamy z prostředků vzdálené komunikace či informace z konzulárních (diplomatických) úřadů a podobně.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu