Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 3432/11 ECLI:CZ:US:2012:3.US.3432.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming police copied suspect's statement without violating rights.

Geschäftsnummer III.ÚS 3432/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a criminal defendant against lower court rulings. The applicant argued that police improperly copied his statement from a preliminary explanation without proper legal basis, claiming this violated fundamental rights and fair trial guarantees. The court found no violation because the police procedure, while potentially flawed in documentation, did not affect the overall fairness of the proceedings or the authenticity of the suspect's testimony.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded when the lower courts have thoroughly examined the admissibility of evidence and the suspect's testimony remains reliable despite procedural irregularities in its recording.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal police statement copying fair trial rights violation criminal procedure evidence procedural irregularity impact

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
§ 158 tr. řádu
§ 158 tr. řádu dne 18.
§ 207 odst. 2 tr. řádu
§ 207 odst. 2 tr. řádu), kterou stěžovatel učinil ve zkráceném přípravném řízení v postavení podezřelého do protokolu dne 29.
§ 55 a násl. tr. řádu

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. K., právně zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem v Brně, Jiráskova 41, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 6. 2011 sp. zn. 15 T 90/2010 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 3 To 342/2011, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných články 36 odst. 1 a 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 6. 2011 uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se dle výroku o vině napadeného rozsudku dopustil (zkráceně řečeno) tím, že dne 18. 3. 2010 v dopoledních hodinách po rozbití balkónových dveří vnikl do rodinného domu ve V., okres Hodonín, kde odcizením věcí způsobil škodu v celkové částce 42.530,- Kč a další škodu ve výši 2.500,- Kč, a to přesto, že byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 2. 6. 2008 sp. zn. 2 T 28/2007 uznán vinným trestným činem krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), c) odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona.

Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 31. 8. 2011 podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že v trestním řízení bylo v rozporu s právními předpisy vycházeno z výpovědi, kterou stěžovatel učinil v rámci podání vysvětlení podle ust. § 158 tr. řádu dne 18. 3. 2010. Dle stěžovatele je ze spisového materiálu zřejmé, že protokol o jeho výpovědi jako obviněného ze dne 29. 3. 2010 se formulačně shoduje s protokolem o podání vysvětlení ze dne 18. 3. 2010. S ohledem na časový odstup není možné, aby člověk vypovídal dvakrát totéž za použití stejných slov. Stěžovatel dále uvádí, že výslech dne 29. 3. 2010 netrval i s ověřením totožnosti déle než 10 minut, přičemž on sám ve věci nevypovídal, ale souhlasil s překopírováním záznamu o podání vysvětlení. Tento "protokol" stěžovatel podepsal údajně proto, aby nebyl vzat do vazby.

Práva stěžovatele byla dle ústavní stížnosti porušena i tím, že předmětná trestná činnost nebyla dostatečně objasněna. Policie vycházela z přiznání, které stěžovatel učinil do protokolu výše uvedeným způsobem, a již se nenamáhala prověřit existenci jiného možného pachatele. Obecné soudy uvedenou důkazní situaci nesprávně vyhodnotily a rozhodly o vině trestným činem stěžovatele na základě usvědčujícího důkazu, který byl získán v rozporu se zákonem a nebyl tudíž použitelný.

II. Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k projednávanému návrhu. K věci se vyjádřil toliko Krajský soud v Brně, který zdůraznil, že soudy vycházely z výpovědi po sdělení podezření z 18. 3. 2010. Dále odvolací soud odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud považoval za nadbytečné zasílat uvedené velmi stručné vyjádření stěžovateli k replice.

K posouzení ústavní stížnosti si ústavní soud dále vyžádal trestní spis vedený u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 90/2010.

III. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a nepřísluší mu, aby procesní postup těchto orgánů na úrovni obecného práva perfekcionisticky korigoval. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávané věci Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 18. 3. 2010 došlo v obci V. ke vloupání do rodinného domku; na místo byla volána Policie ČR a oznamovatelka, resp. poškozená, A. J. mimo jiné popsala muže, který u ní ráno zvonil a kladl jí různé otázky, na což mu odpověděla, že nemá čas, neboť odchází. Na místě byla po ohledání činu provedena fotodokumentace a sebrány trasologické stopy. Ve věci byly zahájeny úkony trestního řízení dle § 158 odst. 3 tr. řádu. Policie podle popisu oznamovatelky a způsobu provedení vloupání do rodinného domu dospěla k názoru, že by pachatelem mohl být stěžovatel, který se obdobné trestné činnosti soustavně dopouští. Stěžovatel byl týž den hlídkou policie vyhledán ve svém bydlišti a dobrovolně se odebral na příslušné místní oddělení, kde podal vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) řádu, v němž doznal a podrobně popsal spáchání uvedené krádeže. Policejní orgán po spontánním přiznání stěžovatele usoudil, že v projednávané věci jsou dány podmínky tzv. zkráceného přípravného řízení.

Dne 29. 3. 2010 byl stěžovatel policejním orgánem předveden a bylo mu podle § 179b odst. 3 tr. řádu sděleno podezření ze spáchání přečinů krádeže a porušování domovní svobody. Následně byl zpracován protokol o výslechu podezřelého. Dle tohoto protokolu, po zákonném poučení a výslechu ad personam stěžovatel uvedl, že k samotnému trestnému činu se již jednou vyjadřoval, avšak pro pořádek vše uvede znovu. V protokolu poté následuje podrobný popis trestného činu. Stěžovatel vyjádřil souhlas s postupem dle § 179g odst. 1 tr. řádu. Protokol má všechny náležitosti, včetně podpisu stěžovatele a obsahuje jeho vyjádření, podle nějž mu byl protokol hlasitě diktován, souhlasí s jeho výpovědí a stěžovatel v něm nežádá žádných změn. U hlavního líčení stěžovatel posléze vinu trestným činem popíral a tvrdil, že uvedený protokol mu byl podstrčen policií.

Podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. řádu je policejní orgán k objasnění trestných činů mimo jiné oprávněn vyžadovat od fyzických a právnických osob, jakož i státních orgánů, tzv. vysvětlení, o jejichž obsahu sepisuje úřední záznamy. Podle § 158 odst. 6 tr. řádu (resp. § 158 odst. 5 ve znění tr. řádu účinném do 31. 12. 2011), nestanoví-li trestní řád jinak, nelze úřední záznam o podaném vysvětlení použít jako důkaz. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten nebo jinak konstatován jeho obsah. Úřední záznam o podaném vysvětlení má dle koncepce platného trestního řádu sloužit pouze jako podnět k tomu, aby byl určitý důkaz proveden (typicky výslech svědka). Důvodem nepoužitelnosti úředního záznamu jako důkazu v řízení před soudem je nedostatek procesních záruk práv obhajoby v okamžiku, kdy ještě nebylo zahájeno trestní stíhání určitého obviněného a věc je toliko ve stadiu tzv. prověřování. Existují však významné výjimky; v projednávané věci, v níž proběhlo tzv. zkrácené přípravné řízení, má význam zejména možnost číst úřední záznamy o vysvětlení osob se souhlasem stran v hlavním líčení v tzv. zjednodušeném řízení před samosoudcem podle § 314d odst. 2 posl. věta tr. řádu. K otázce, zda je úředních záznamů možno použít jako ospravedlňujícího listinného důkazu v jiném trestním řízení, se Ústavní soud vyjádřil např. v nálezu ve věci III. ÚS 2042/08 (nález č. 247, sv. 55 Sb. nálezů a usnesení, str. 377).

Ústavní soud se ve věci stěžovatele zabýval otázkou, zda postup policejního orgánu, potažmo obecných soudů, neznamenal obcházení ustanovení § 158 odst. 5 ve znění platném do 31. 12. 2011, případně zda nedošlo k porušení procesních zásad dle ust. § 2 odst. 5 tr. řádu, jež by mělo ústavněprávní relevanci (srov. např. nález ve věci

sp. zn. II. ÚS 2014/07

, č. 86, sv. 49 Sb. nálezů a usnesení, str. 217). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se velmi podrobně zabývaly okolnostmi a procesní použitelností výpovědi (srov. § 207 odst. 2 tr. řádu), kterou stěžovatel učinil ve zkráceném přípravném řízení v postavení podezřelého do protokolu dne 29. 3. 2010. Nalézací soud se v rámci hlavního líčení obsáhle zabýval okolnostmi, za nichž stěžovatel vypovídal dne 29. 3 2010, včetně tvrzení stěžovatele, že se mu (v rozporu s uvedeným protokolem) nedostalo náležitých poučení o jeho právech.

Ústavní soud považuje za potřebné konstatovat, že trestní řád i konstantní judikatura připouštějí možnost výslechu policistů k okolnostem výslechu obviněného, jak tomu bylo i v projednávané věci, zejména v hlavním líčení dne 11. 5. 2011. Na základě provedeného dokazování dospěl nalézací soud k závěru, že tvrzení stěžovatele u hlavního líčení a důvody, které měly vést ke změně výpovědi, se jeví jako krajně nevěrohodné (obecný soud se přitom vypořádal i s tvrzením stěžovatele, že mu bylo policisty údajně vyhrožováno uvalením vazby). Uvedený závěr obecný soud podrobně a logicky odůvodnil v napadeném rozsudku a Ústavní soud (jemuž, jak známo, nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené před obecnými soudy) nespatřuje v této argumentaci známky libovůle. Pro úplnost lze citovat zjištění odvolacího soudu (str. 3 napadeného usnesení), jež poukázal na obvyklou "procesní taktiku" stěžovatele, spočívající v častém měnění výpovědi po doznání v přípravném řízení.

Z hlediska ústavněprávního přezkumu je rozhodující, zda se výslech stěžovatele v postavení podezřelého za respektování jeho práv skutečně odehrál s výsledkem, jež je v protokolu zachycen. Důvod pro kasační zásah Ústavního soudu by mohl být dán, pokud by policejní protokol provedení výslechu toliko předstíral, tzn., jednalo by se o úkon fiktivní. Ústavní soud má však ve světle spisového materiálu shodně s obecnými soudy za to, že protokol o výslechu podezřelého na č. l. 30 až 32 trestního spisu odpovídá svým obsahem výpovědi stěžovatele před policejním orgánem, tzn. že stěžovatel dne 29. 3. 2010 podrobně a spontánně vypověděl totéž, co již policistům uvedl o několik dní dříve do úředního záznamu.

Za této situace nepovažuje Ústavní soud v daném případě za porušení základních práv stěžovatele, pokud policisté použili (překopírovali) část textu výpovědi, který byl již sepsán v rámci podání vysvětlení dle § 158 odst. 5 tr. řádu. Tento postup lze sice posoudit jako ledabylost policejní práce a pochybení při protokolaci dle § 55 a násl. tr. řádu (ač protokol o výpovědi v trestním řízení nemusí být doslovný), avšak takové pochybení se nachází pouze v rovině jednoduchého práva a nemá na spravedlnost řízení jako celku vliv.

Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu