Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 3757/11 ECLI:CZ:US:2012:4.US.3757.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint against Supreme Court's rejection of state liability claim for procedural delays.

Geschäftsnummer IV.ÚS 3757/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against the Supreme Court's decision to dismiss her claim for state liability due to procedural delays. The applicant argued that a nine-year litigation duration violated her rights under Article 6 of the ECHR and the State Liability Act, while the lower courts found no unjustified delays. The Court ruled that the Supreme Court's detailed reasoning on evidence evaluation and procedural admissibility was sufficient, and the Constitutional Court lacks jurisdiction to re-evaluate factual findings or evidence assessment by ordinary courts.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4, § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded if the lower court's decision contains a comprehensive and reasoned explanation for rejecting the appeal, thereby precluding further constitutional review of the factual and evidentiary assessment.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal state liability claim procedural delays evidence evaluation principle judicial independence Article 6 ECHR Supreme Court jurisdiction

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4, § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4, § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
§ 236 odst. 1 občanského soudního řádu
§ 237 odst. 1 písm. a) až c) a odst. 3 občanského soudního řádu
§ 241 odst. 1 občanského soudního řádu
§ 241a odst. 2, 3 občanského soudního řádu
1 a § 241a odst. 2, 3 občanského soudního řádu, Nejvyšší soud vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč shledal dovolání stěžovatelky nepřípustným, a proto lze v dalším na toto odůvodnění odkázat.
§ 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
7 C 135/2001, vedené u Okresního soudu v Kladně, na kritéria, plynoucí z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č.
§ 212 a § 212a občanského soudního řádu
stupně přezkoumal v souladu s § 212 a § 212a občanského soudního řádu a s poukazem na provedené důkazy o průběhu řízení ve věci sp.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelky L. S., zastoupené JUDr. Michalem Filipínským, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 18, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2011 č. j. 30 Cdo 3633/2010-79, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010 č. j. 64 Co 544/2009-61 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 6. 2009 č. j. 12 C 101/2008-39, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Navrhovatelka se cestou ústavní stížnosti domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí s tím, že dle jejího přesvědčení došlo jimi k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a § 31a) zákona č. 160/2006 Sb. Uvedla, že se domáhala úhrady nemajetkové újmy ve výši 820.000,- Kč, která jí vznikla nesprávným úředním postupem v důsledku neodůvodněných průtahů v řízení. Soud I. stupně žalobu zamítl s poukazem na zjištění, že k neodůvodněným průtahům nedošlo, odvolací soud toto jeho rozhodnutí potvrdil. Poněvadž oba rozsudky nepovažovala za správné, podala dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Poukázala na obsah ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a v nich zakotvenou odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, ze které obecně vyplývá, že za průtahy lze považovat délku soudního řízení delší jak tři roky, přičemž řízení o jejím nároku trvalo 9 let.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4, § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu zásah do práva, kterého se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud s ohledem na obsah dovolání, které žalobkyně (nyní stěžovatelka) odůvodnila tím, že rozsudky obou stupňů nepovažuje za správné a má za to, že v posuzované věci došlo k neodůvodněným průtahům, dále tím, že výběr osoby znalce, který dle ní postrádal patřičné technické a jazykové vybavení, rovněž nepovažuje za správný, dovolání opodstatněně jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí s poukazem na zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2009 - čl. II. bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., na § 236 odst. 1, § 237 odst. 1 písm.

a) až c) a odst. 3, na § 241 odst. 1 a § 241a odst. 2, 3 občanského soudního řádu, Nejvyšší soud vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč shledal dovolání stěžovatelky nepřípustným, a proto lze v dalším na toto odůvodnění odkázat. Pokud jde o rozhodnutí Městského soudu v Praze potvrzující rozsudek soudu I. stupně o zamítnutí žaloby stěžovatelky na určení, že postupem Okresního soudu v Kladně ve věci sp. zn. 7 C 135/2001 došlo k neodůvodněným průtahům a zamítající žalobu, kterou se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala zaplacení částky 820.000,- Kč (za nemajetkovou újmu), jmenovaný odvolací soud napadené výroky soudu I. stupně přezkoumal v souladu s § 212 a § 212a občanského soudního řádu a s poukazem na provedené důkazy o průběhu řízení ve věci sp. zn. 7 C 135/2001, vedené u Okresního soudu v Kladně, na kritéria, plynoucí z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., (o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem) opodstatněně rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.

Je třeba dodat, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky), a proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy při ní postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 občanského soudního řádu a jestliže obecné soudy respektují kautely dané tímto ustanovením, pak nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci

sp. zn. III. ÚS 23/93

,

III. ÚS 216/95

a násl.). Z obsahu stížností napadených rozsudků nebylo zjištěno, že by se obecné soudy při provádění a hodnocení důkazů, o které opíraly svá rozhodnutí, dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Pro výše uvedené byl návrh shledán v celém rozsahu zjevně neopostatněným a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2012

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu Ústavního soudu