Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 2504/11 ECLI:CZ:US:2012:4.US.2504.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal on grounds of bias and transparent judge assignment rules.

Geschäftsnummer IV.ÚS 2504/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by P. C. against a Supreme Court ruling on a judge's recusal. The applicant alleged bias due to the judges' former Communist Party membership and lack of transparency in case assignment, arguing these violated fundamental rights. The court found the complaints unmerited because the Supreme Court judges provided no specific facts suggesting bias, and the case assignment schedule was transparent, predictable, and verifiable.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; A constitutional complaint regarding judicial bias or lack of a legal judge is inadmissible if the applicant fails to provide specific facts substantiating the claim, and if the statutory rules for judge assignment are transparent, predictable, and verifiable.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint judicial bias recusal objection legal judge case assignment transparency inadmissible

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod
čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
ji nijak nespecifikoval a ústavní stížnost tak v této části nemůže být přípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti P. C., zastoupeného Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. Nco 82/2011 ze dne 25. května 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3, čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené usnesení vrchního soudu a domáhá se jeho zrušení.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 114/2009, který si Ústavní soud připojil, bylo napadené usnesení vydáno v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 114/2009, zahájeném k žalobě Ing. L. M. a Ing. I. K. na stanovení povinnosti žalovanému stěžovateli upustit od zveřejňování jmen žalobců na webových stránkách s titulem, který obsahuje zkratku STB, a bylo jím nadřízeným soudem rozhodnuto o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem dne 16. 2. 2011 tak, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Jaroslava Lobotková, danou věc rozhodující u soudu I. stupně, a další ve výroku napadeného rozhodnutí jmenovaní soudci (kteří pro rozhodování věci přicházejí v úvahu) nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování uvedené věci. V odůvodnění napadeného rozhodnutí nadřízený vrchní soud, jak uvedl, neshledal žádný důvod pochybovat o tvrzení jmenovaných soudců, že k věci, účastníkům či jejich zástupcům žádný vztah nemají a nejsou jim známy ani žádné okolnosti, které by je vylučovaly z projednání a rozhodnutí ve věci. Pokud jde o námitku podajtosti ohledně postupu v řízení JUDr. Jaroslavy Lobotkové z důvodu jejího členství v KSČ v období před listopadem 1989, tuto vrchní soud považoval za nedůvodnou s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. 4 Nd 322/2010 s tím, že členství v politické straně nelze samo o sobě považovat za důvod k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí ve věci.

Proti tomuto rozhodnutí směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel v částech vztahujících se k předmětnému řízení opakuje důvody vznesené námitky podjatosti s důrazem na předmět daného řízení, jak je shora uveden, jakož i na fakt, že byl politickým vězněm, je odpůrcem komunismu, signatářem Charty 77 a vydavatelem Seznamů StB. Porušení shora označených základních práv spatřuje v podstatě v tom, že "o námitce podjatosti, jejímž důvodem byla politická a hodnotová orientace stěžované soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Jaroslavy Lobotkové, která byla nepřátelská vůči stěžovateli (jak vyplývalo z členství stěžované soudkyně v KSČ), rozhodovaly tři soudkyně Vrchního soudu v Praze, které stejně jako JUDr. Jaroslava Lobotková jsou podle informací stěžovatele bývalými členkami KSČ". V napadeném rozhodnutí se soudkyně vrchního soudu s tímto faktem nijak nevyrovnaly, stejně jako s tím, že stěžovatel namítal podjatost soudkyně Lobotkové ve vztahu ke své osobě jako politickému vězni, jakož i k předmětu sporu, přitom napadené usnesení jen obecně hovoří o tom, že žádný právní předpis nevylučuje soudce - bývalé komunisty z řízení a v uvedeném spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Tvrdí také netransparentnost přidělení věci a to jak soudkyni Lobotkové u Městského soudu v Praze, tak i v případě přidělení věci u Vrchního soudu v Praze. V důvodech ústavní stížnosti se stěžovatel také dovolává judikatury Ústavního soudu (rozhodnutí

sp. zn. IV. ÚS 1302/10

,

I. ÚS 517/2010

,

Pl. ÚS 11/04

,

IV. ÚS 525/02

I. ÚS 722/05), z níž cituje a dovozuje z ní podjatost soudců - bývalých členů KSČ rozhodovat jeho věc. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele v posuzovaném případě Ústavní soud i při vědomí názorů, jež jsou obsaženy v judikatuře, jíž se stěžovatel dovolává, neshledal. Stěžovatel svou námitku podjatosti soudkyně projednávající jeho věc u Městského soudu v Praze, stejně jako podjatost soudkyň vrchního soudu, opírá, s důrazem na předmět daného řízení a charakteristiku své osoby jako bývalého politického vězně, v zásadě obecně o fakt bývalého členství v KSČ rozhodujících soudců, přičemž však žádnou konkrétní relevantní skutečnost nasvědčující jejich podjatosti neoznačil. I když Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení výslovně nereagoval na poukaz stěžovatele na předmět sporu v souvislosti s osobou stěžovatele, své rozhodnutí o vznesené námitce podjatosti jmenované soudkyně městského soudu zdůvodnil a rozhodl o ní způsobem odpovídajícím judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Nd 468/2010, 4 Nd 99/2009, 4 Nd 322/2010) i judikatuře Ústavního soudu. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu v dalších věcech stěžovatele

sp. zn. III. ÚS 3268/10

,

III. ÚS 860/11

,

I. ÚS 1448/11

. Třeba dodat, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá podjatost soudkyň vrchního soudu, které rozhodovaly napadeným usnesením o stěžovatelově námitce podjatosti soudkyně městského soudu, rovněž v tomto případě námitku podjatosti opírá toliko obecně o jejich bývalé členství v KSČ a neuvádí žádné konkrétní skutečnosti ve smyslu nastíněném již v usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 3268/10

, jež by měly nasvědčovat podjatosti těchto soudkyň vrchního soudu. Ústavní soud tak tuto část ústavní stížnosti za opodstatněnou nepovažuje.

Ve vztahu k části ústavní stížnosti tvrdící porušení práva na zákonného soudce z důvodu netransparentnosti přidělování věci stěžovatele u obecných soudů třeba uvést, že tuto okolnost - netransparentnost rozvrhu práce Městského soudu v Praze - stěžovatel v námitce podjatosti jmenované soudkyně městského soudu výslovně neuplatnil, resp. ji nijak nespecifikoval a ústavní stížnost tak v této části nemůže být přípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). Obsahově ji sice uplatnil ve svém návrhu na delegaci jeho věci ke Krajskému soudu v Praze (č. l. 72 připojeného spisu), o tomto návrhu však dosud soudem rozhodnuto nebylo, a proto se k této otázce v tomto řízení Ústavní soud ani vyjádřit nemůže. K námitce netransparentnosti přidělení věci u Vrchního soudu v Praze bylo zjištěno z rozvrhu práce jmenovaného soudu, účinného v době předložení věci tomuto soudu, tj. pro rok 2011, který si Ústavní soud vyžádal a který je přístupný na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti, že složení senátu 11 Cmo předpokládané rozvrhem práce je totožné se složením senátu, který o námitce podjatosti JUDr. Lobotkové napadeným usnesením rozhodoval. Dále je z něj patrno, že ke dni 14. 4. 2011, kdy věc u tohoto soudu napadla, platilo podle rozvrhu práce pro úsek civilního řízení jednotné pravidlo, že věci rozhodování o vyloučení soudců (rejstřík Nco) jsou přidělovány postupně v pořadí nápadu, bez ohledu na věcnou agendu jednotlivých senátů, všem předsedům senátů a soudcům (s výjimkou senátů 7 Cmo, 14 Cmo a 15 Cmo). Uvedené pravidlo, při tímto rozvrhem práce zjistitelné číselné posloupnosti jednotlivých senátů s uvedením jmen jejich jednotlivých členů (i stanovením zástupců), považuje Ústavní soud za dostatečně určité a předvídatelné a takto také následně zkontrolovatelné. Manipulaci se spisem, kterou stěžovatel v části své ústavní stížnosti naznačuje (č. l. 8), vylučuje pak fakt ze spisu plynoucí, že soudu příchozí podání jsou kromě vyznačení data označována i údajem přesného času jejich příchodu (nehledě k tomu, že apriori předpokládat nepoctivost pracovníků podatelny nelze).

Za stavu, kdy zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny i ve smyslu judikatury Ústavního soudu je soudce určený procesními předpisy podle předem stanovených, tedy zjistitelných a ověřitelných pravidel, nelze v daném případě přisvědčit námitce stěžovatele, že by napadeným usnesením vydaným v jeho záhlaví jmenovanými soudkyněmi bylo právo na zákonného soudce porušeno.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. jako neopodstatněná odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2012

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu Ústavního soudu