Constitutional Court dismissed constitutional complaint as plainly unfounded due to lack of constitutional violation.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against lower court rulings in a debt collection case. The applicant argued that the courts failed to properly evaluate evidence regarding the defendant's lack of passive material standing and ownership of the vehicle. The court rejected this claim, stating that the lower courts correctly applied the principle of free evaluation of evidence and that mere disagreement with their factual findings does not constitute a constitutional violation.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are dismissed as plainly unfounded when the applicant merely disputes the factual findings or legal conclusions of ordinary courts without demonstrating a violation of fundamental rights or freedoms.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem v Litoměřicích, Nerudova 22, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 23. 2. 2011 č. j. 12 C 22/2010-79 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2011 č. j. 15 Co 187/2011-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 45.610 Kč s příslušenstvím, ve kterém jako žalobce neuspěl. Tvrdí, že jejich vydáním došlo k porušení jeho základního práva dle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel nesouhlasí především se závěrem obecných soudů o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného v předmětném řízení. Obecné soudy se, podle stěžovatele, nedostatečným způsobem vypořádaly především s tím, proč nedošlo k provedení jím navrženého důkazu daňovým přiznáním. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně polemizuje s hodnocením důkazů, provedených obecnými soudy, a předkládá svůj názor, jakým způsobem měly soudy v jeho věci postupovat a rozhodovat.
Z obsahu připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 45.610 Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že v lednu 2006 si žalovaný u stěžovatele objednal opravu vozidla Ford Tranzit. Stěžovatel opravu provedl a cenu ve výši žalované částky vyfakturoval, avšak žalovaný mu nezaplatil. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když k tvrzení o vlastnickém právu žalovaného k opravovanému vozidlu neprovedl stěžovatelem navržené důkazy (výslech svědků a daňové přiznání žalovaného), neboť o stranách závazkového vztahu, a tím o věcné legitimaci, vlastnické právo k opravované věci o ničem nevypovídá. Své závěry odvolací soud velmi zevrubně zdůvodnil a Ústavní soud v dalším odkazuje na podrobné odůvodnění odvolacího soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť její podstatou je pouhá polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, a to především jeho nesouhlas s prováděním a hodnocením důkazů ve smyslu nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti, protože není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody, protože není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).
Na základě argumentů stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy a z něho vzešlých rozhodnutí. V dané věci obecné soudy, na základě řádného dokazování, dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. V podrobnostech stačí odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. V postupu obecných soudů, při výkladu a aplikaci příslušných ustanovení obchodního zákoníku a občanského soudního řádu, Ústavní soud neshledal rozpor se žádnými základními právy stěžovatele. Nebylo tedy zjištěno nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny, a pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu