Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to meet statutory formal requirements and lack of legal representation.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint regarding the denial of a legal fee waiver. The applicant argued that the Supreme Administrative Court's decision violated her rights, but the Court found the complaint formally defective as it was not drafted by a lawyer and lacked the required decision document. The Court ruled that repeated prior warnings to the applicant regarding these formalities justified the dismissal without further individual instruction.
Legislator-Regeste
KI-generiertLaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 182/1993 Coll., § 43 para. 1 lit. a): A constitutional complaint is inadmissible if it fails to meet statutory formal requirements, particularly the mandate of a lawyer and the attachment of the decision, especially when the applicant has been previously warned of these deficiencies.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl o návrhu T. R., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu Brno ze dne 14. 9. 2011 č.j. 6 Ads 103/2011-97, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, neboť má výhrady vůči postupu, kterým jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud po seznámení se s návrhem konstatuje, že návrh navrhovatelky nesplňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu; zejména nebyl sepsán advokátem a nebylo přiloženo rozhodnutí, kterého se návrh týká. Z evidence Ústavního soudu bylo přitom zjištěno, že navrhovatelka podala od roku 2007 již několik ústavních stížností, přičemž v řadě z nich byla vyzývána k odstranění jejich vad s vyrozuměním o náležitostech návrhu. Navrhovatelce, která byla Ústavním soudem v nedávné době opakovaně obeznámena s podmínkou povinného právního zastoupení a dalšími náležitostmi ústavní stížnosti, je tedy dobře známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a náležitostech návrhu dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích (ostatně i s tímto postojem Ústavního soudu již byla navrhovatelka seznámena např. v usnesení
sp. zn. I. ÚS 3019/11
). Setrvání na požadavku dalšího vždy nového a totožného poučování stěžovatelů by totiž bylo jen postupem formalistickým a neefektivním.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2012
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj