Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 3844/11 ECLI:CZ:US:2012:2.US.3844.11.1 KI-generiert

II.ÚS 3844/11 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer II.ÚS 3844/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Poukazuje na to, že bylo prokázáno, že nedisponuje majetkem pro zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Dle jejího názoru ustanovení § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") ponechává na rozhodnutí soudu, zda uloží povinnost zaplatit zálohu a v jaké výši, přičemž v případě nezaplacení určené zálohy může, avšak nemusí, řízení zastavit. Protože majetek stěžovatelky nepostačuje ani na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, neměla jí být záloha v maximální možné výši stanovena, a poté neměl soud přikročit k zastavení řízení. Stěžovatelka má za to, že uvedené zákonné ustanovení by mělo být zrušeno, neboť v důsledku postupu soudu, který vede k zastavení řízení, nemůže být insolvenční řízení takového subjektu nikdy ukončeno zrušením konkurzu a nemůže tak být proveden výmaz insolvenčního dlužníka z obchodního rejstříku.

Legislator-Regeste

KI-generiert

II.ÚS 3844/11 · Ústavní soud České republiky: Ve vztahu k napadeným soudním rozhodnutím, jimiž došlo k zastavení insolvenčního řízení, je třeba konstatovat, že zastavení insolvenčního řízení představuje zákonem předvídaný důsledek nezaplacení insolvenčním soudem stanovené zálohy ve smyslu ustanovení § 108 odst. 3 insolvenčního zákona.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti BIO MARTECH UNIČOV s.r.o. "v likvidaci", se sídlem Uničov, Šumperská 538, zastoupené likvidátorem Lubošem Konečným, právně zast. JUDr. Tomášem Klimkem, Ph.D., advokátem se sídlem Novosadský dvůr 765/6, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2011 č. j. KSOL 16 INS 6265/2011, 3 VSOL 596/2011-A-17 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 1. 9. 2011 č. j. KSOL 16 INS 6265/2011-A12, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Poukazuje na to, že bylo prokázáno, že nedisponuje majetkem pro zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Dle jejího názoru ustanovení § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") ponechává na rozhodnutí soudu, zda uloží povinnost zaplatit zálohu a v jaké výši, přičemž v případě nezaplacení určené zálohy může, avšak nemusí, řízení zastavit. Protože majetek stěžovatelky nepostačuje ani na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, neměla jí být záloha v maximální možné výši stanovena, a poté neměl soud přikročit k zastavení řízení. Stěžovatelka má za to, že uvedené zákonné ustanovení by mělo být zrušeno, neboť v důsledku postupu soudu, který vede k zastavení řízení, nemůže být insolvenční řízení takového subjektu nikdy ukončeno zrušením konkurzu a nemůže tak být proveden výmaz insolvenčního dlužníka z obchodního rejstříku.

Z obsahu příslušného spisového materiálu bylo zjištěno, že Krajskému soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, byl dne 14. 4. 2011 doručen insolvenční návrh dlužníka - stěžovatelky, kterým se domáhala zjištění úpadku a prohlášení konkursu. Usnesením ze dne 18. 4. 2011 byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč a byla poučena, že v případě jejího nezaplacení ve stanovené lhůtě může být insolvenční řízení zastaveno. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil, že majetek stěžovatelky činí 3.023,- Kč, a správně také uzavřel, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka je právnickou osobou v likvidaci, bude nutné její úpadek řešit konkursem. Protože je však nemajetná, je nezbytné složit zálohu na krytí nákladů insolvenčního řízení. Vzhledem k tomu, že minimální odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem je 45.000,- Kč bez DPH a lze očekávat, že mu vzniknou i další hotové výdaje, odvolací soud považoval výši zálohy za odpovídající splnění jejího účelu. Usnesení o stanovení zálohy nabylo právní moci dne 1. 7. 2011. Protože pětidenní lhůta pro zaplacení zálohy uplynula marně, krajský soud napadeným usnesením řízení zastavil a vrchní soud na základě odvolání stěžovatelky toto rozhodnutí soudu prvního stupně dalším napadeným usnesením potvrdil, přičemž konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, když v souladu s obsahem poučení, kterého se stěžovatelce dostalo, řízení podle § 108 odst. 3 insolvenčního zákona zastavil, neboť stěžovatelka stanovenou zálohu v určené lhůtě nezaplatila a neučinila tak ani do vydání napadeného usnesení ani v průběhu odvolacího řízení. Odvolací námitky, s nimiž se již vypořádal v rozhodnutí o odvolání proti usnesení o uložení pokuty, označil za bezpředmětné.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jinými slovy, ani případná věcná nesprávnost nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.

Ve vztahu k napadeným soudním rozhodnutím, jimiž došlo k zastavení insolvenčního řízení, je třeba konstatovat, že zastavení insolvenčního řízení představuje zákonem předvídaný důsledek nezaplacení insolvenčním soudem stanovené zálohy ve smyslu ustanovení § 108 odst. 3 insolvenčního zákona.

V usnesení

sp. zn. II. ÚS 2915/08

(viz http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud ve vztahu k ustanovení § 108 insolvenčního zákona konstatoval, že rozhodnutí, zda požadovat zálohu na náklady insolvenčního řízení a v jaké výši, a rozhodnutí, zda řízení zastavit, není-li ve stanovené lhůtě záloha zaplacena, je záležitostí úvahy obecných soudů, které v dané věci jednají, a pokud je rozhodnutí o této věci náležitě a srozumitelně odůvodněno, není žádný důvod k zásahu ze strany Ústavního soudu.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů složení zálohy požadovaly a proč měly za to, že v případě jejího nesložení je namístě řízení o insolvenčním návrhu dlužníka zastavit. V projednávané věci nešlo toliko o momentální neschopnost stěžovatelky uhradit požadovanou zálohu, která by bránila zastavení insolvenčního řízení, nýbrž o situaci, kdy stěžovatelka již s žádnými prostředky nedisponovala. Smysl zálohy přitom soudy výstižně vyložily už v rozhodnutí o uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, přičemž odvolací soud se v něm výstižně vyjádřil i k námitce stěžovatelky, že v případě zastavení řízení by nemohlo být insolvenční řízení nikdy ukončeno a dlužník by tak nemohl být nikdy vymazán z obchodního rejstříku. Cílem insolvenčního řízení totiž není usnadnit dlužníkovi postup vedoucí k jeho výmazu z obchodního rejstříku, jak si představuje stěžovatelka, ale jeho účelem je řešení úpadku či hrozícího úpadku dlužníka, a z tohoto pohledu je dlužník povinen podat insolvenční návrh včas, tedy v době, kdy je ještě schopen hradit alespoň náklady insolvenčního řízení. V opačném případě nedává zákon žádnou záruku pro další pokračování v řízení, neboť by tím umožnil zneužívání insolvenčního řízení k účelům, k nimž neslouží, nadto s tím důsledkem, že by jeho náklady musel hradit stát.

Napadená rozhodnutí obecných soudů v konkrétní projednávané věci nelze tedy označit jako svévolná či excesivní. Obecné soudy tak svým procesním postupem a interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu