Constitutional Court dismisses appeal as it lacks jurisdiction to re-evaluate evidence or overturn criminal verdicts.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of theft, ruling that the complaint was clearly unfounded. The applicant argued that the lower courts improperly identified him as the perpetrator and failed to apply the principle of 'in dubio pro reo' regarding DNA evidence. The court declined to intervene because it lacks the authority to re-evaluate factual findings or the weight of evidence, reserving such powers exclusively for ordinary courts.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court does not have jurisdiction to re-evaluate evidence or overturn criminal verdicts unless there is an extreme inconsistency between legal conclusions and factual findings.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci stěžovatele D. H., právně zastoupeného advokátem Mgr. Pavlem Říčkou, Litevská 8/1174, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 6. 2010 sp. zn. 39 T 41/2010 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. 9 To 259/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 18. 11. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Stěžovatel byl uznán vinným z přečinu krádeže, jehož se měl dopustit tím, že dne 27. 5. 2009 odcizil v budově VŠE Praha po vyražení dveří jednoho z bytů, dva kusy notebooků ve vlastnictví poškozených. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti postupu soudu, jímž byl ztotožněn s osobou pachatele. Ztotožnění se mělo udát tak, že svědkyně S. byla v soudní síni vyzvána, zdali poznává obžalovaného jako osobu, kterou viděla na kolejích v jejím pokoji. Následně svědkyně uvedla (poté co viděla obžalovaného na lavici obžalovaných mezi příslušníky vězeňské služby), že jej poznává jako osobu, kterou viděla na kolejích. Toto ztotožnění proběhlo zcela v rozporu s postupy, které klade trestní řád na zákonné a průkazné ztotožnění osoby pro účely trestního řízení. Soud neprovedl rekognici řádně. Při hodnocení zbylých důkazů, de facto jen analýzy stopy DNA stěžovatele z chodby kolejí, tedy jediného důkazu nepřímého soud nemohl rozhodnout bez důvodných pochybností. Soudy založily své rozhodnutí o vině pachatele na důkazu, který byl opatřen v rozporu s trestním řádem, soud tak měl postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Dalším pochybením soudu byla i ta skutečnost, že své rozhodnutí opřel o to, že obžalovaný nenabídl soudu žádné vysvětlení či odporující tvrzení, které by musel soud při hodnocení důkazů zvážit.
III. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
S námitkou vznesenou stěžovatelem stran provedeného ztotožnění během hlavního líčení se vypořádal již odvolací soud. Polemizuje-li dále stěžovatel s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by svým jednání naplnila skutkovou podstatu trestného činu krádeže, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994
sp. zn. III. ÚS 23/93
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu