Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 3968/11 ECLI:CZ:US:2012:2.US.3968.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of remedies in criminal proceedings.

Geschäftsnummer II.ÚS 3968/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the H. spouses against a Supreme Court decision. The applicants argued that the final legal opinions of the Supreme Court were binding and that no further remedies existed, yet they had not exhausted all available procedural means. The Court ruled the complaint inadmissible because the criminal proceedings were still ongoing, and intervening at this stage would violate the principle of subsidiarity and the doctrine of minimizing interference with ordinary courts.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are inadmissible if applicants have not exhausted all relevant procedural remedies provided by the legal order.

Schlagwörter

KI-generiert
exhaustion of remedies criminal proceedings subsidiarity principle constitutional complaint procedural conditions legal opinions binding ordinary courts

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé brojí proti výše uvedenému soudnímu aktu ústavní stížností, aniž vyčerpali všechny relevantní procesní prostředky, které jim právní řád k ochraně jejich práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
Ve světle řečeného Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítl.
§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl.
čl. 2 odst. 3 Ústavy
2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti manželů J. H. a Ing. V. H., zastoupených Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem Revoluční 3, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č. j. 5 Tdo 1195/2010 - 78 ze dne 13. 4. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces, konkrétně ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé brojí proti výše uvedenému soudnímu aktu ústavní stížností, aniž vyčerpali všechny relevantní procesní prostředky, které jim právní řád k ochraně jejich práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Této skutečnosti si jsou stěžovatelé v obecné rovině vědomi, přesto ve své stížnosti uvádějí argumenty, proč se domnívají, že naříkané rozhodnutí Nejvyššího soudu zakládá právní stav, který již, vyjma ústavní stížnosti, žádnými opravnými prostředky v rámci českého právního řádu nelze úspěšně rozporovat. Stěžovatelé v této souvislosti poukazují zejména na to, že právní názory vyslovené v napadeném usnesení dovolacího soudu jsou bez dalšího závazné "pro veškeré orgány činné v pokračujícím trestním řízení", přičemž stížností dotčený soudní akt, pokud jde o v něm vyslovené právní názory a pokyny, je dle stěžovatelů "hotový, konečný a již dnes nezvratitelný" s tím, že z dalšího průběhu trestního řízení nelze z pohledu stěžovatelů očekávat vyhlídku na úspěch. Nadto by prý ústavní stížnost podaná po skončení celého řízení postrádala "potřebnou efektivitu". Na základě všech těchto argumentů jsou stěžovatelé přesvědčeni, že jejich ústavní stížnost není podávána předčasně.

Ústavní soud zvážil jak argumentaci stěžovatelů, tak i napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospěl k názoru, že podmínky pro přijetí ústavní stížnosti k meritornímu přezkumu nejsou v daném případě dány. Ač si je Ústavní soud vědom, že předmětné trestní řízení probíhá již od roku 2002 (přičemž však podmínky pro postup dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neshledal) a třebaže argumentace stěžovatelů ve vztahu k závaznosti právních názorů Nejvyššího soudu je správná a má své opodstatnění, má však Ústavní soud za to, že připuštěním ústavní stížnosti v tomto stadiu trestního řízení by zasáhl v rozporu s doktrínou minimalizace svých zásahů do činnosti obecných soudů.

Na prvém místě je třeba poznamenat, že trestní řízení (na rozdíl od řízení civilního) představuje jeden nedílný celek (blíže k tomu viz nález sp. zn. II ÚS 205/03 in fine). Tuto skutečnost je pak nutno promítnout, a to i s ohledem na výrazný ústavní a lidskoprávní rozměr trestního řízení, na ust. čl. 4 Ústavy České republiky, který obecným soudům umožňuje poskytnout základním právům účinnou ochranu, ba účinnější než sám Ústavní soud, uváží-li se rozsah přezkumné pravomoci obecných soudů v trestním řízení. Obecné soudy tak stěžovateli poskytují ochranu právu na spravedlivý proces v širším rozsahu nežli ústavní stížnost. Nelze zejména přehlédnout, že ačkoliv je odvolací soud ve svém dalším postupu vázán právními názory Nejvyššího soudu, není jimi "svázán" potud, pokud má dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatelů. Proto rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy odvolací soud, byť vázán právními názory vyslovenými v napadeném usnesení dovolacího soudu, teprve rozhoduje o dalším postupu v trestním řízení, by bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti.

Je ovšem třeba na tomto místě upozornit, že odmítnutím předčasné ústavní stížnosti nejsou stěžovatelé zbaveni práva obrátit se na Ústavní soud v případě, že obecné soudy jejich námitky nevyslyší, přičemž touto stížností dotčené rozhodnutí Nejvyššího soudu nebude z přezkumu Ústavního soudu vyloučeno, jestliže jej stěžovatelé náležitým způsobem opět napadnou ústavní stížností po skončení trestního řízení v jejich věci, nebude-li možné podat ústavní stížnost již dříve za splnění podmínek uvedených v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Ve světle řečeného Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 10. ledna 2012

Stanislav Balík, v. r.

soudce Ústavního soudu