Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court costs as a subsidiary issue not reaching fundamental rights threshold.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Bazcom, a.s., against a district court ruling on litigation costs. The complainant argued that the court's refusal to award full legal representation fees constituted extreme arbitrariness and violated fair trial rights. The court determined that disputes over litigation costs are generally subordinate to the main case and do not typically reach the intensity required to trigger constitutional protection, reserving such review for extreme deviations involving arbitrary interpretation.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints regarding litigation costs are inadmissible unless the lower court's decision involves extreme arbitrariness or arbitrary interpretation, as such disputes are usually subsidiary to the main case and lack the intensity to violate fundamental rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Bazcom, a. s., se sídlem náměstí Míru 820/9, 120 00 Praha 2, zastoupené JUDr. Karlem Valdaufem, advokátem se sídlem náměstí Míru 820/9, 120 53 Praha 2, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. října 2011 č. j. 11 EC 465/2010-40, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2011, napadá rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. října 2011 č. j. 11 EC 465/2010-40 ve výroku o nákladech řízení pro údajné porušení čl. 26, čl. 36, čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
Ze skutečnosti, že proti výše označenému rozsudku není podle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. odvolání přípustné, neboť jde o tzv. bagatelní věc, dovozuje stěžovatelka přípustnost předmětné ústavní stížnosti. Podle jejího názoru ze strany okresního soudu došlo v případě aplikace příslušných zákonných ustanovení občanského soudního řádu k "extrémní" libovůli, která je v rozporu s principem spravedlnosti, čímž údajně došlo i k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
V další části podrobně odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se závěrem okresního soudu, že v předmětné věci ze strany stěžovatelky nešlo o účelně vynaložené náklady, přičemž na podporu svého oponentního názoru poukazuje na soudní judikaturu i na závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že u subjektu soukromého práva by mělo vždy platit, že náklady právního zastoupení jsou nákladem účelným k uplatňování práva.
II. Jak se zjišťuje z připojeného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 EC 465/2010-40, stěžovatelka (dříve v procesním postavení žalobkyně) se po žalovaném M. M. domáhala zaplacení částky 1 015,- Kč s příslušenstvím za jízdu ve voze městské hromadné dopravy Dopravního podniku města Ústí nad Labem, a. s. bez platné jízdenky v roce 2009. Žalovaná částka představuje jízdné s přirážkou. Pohledávku za žalovaným postoupil Dopravní podnik města Ústí nad Labem, a. s. stěžovatelce na základě smlouvy o postoupení pohledávek v roce 2009. Protože žalovaný žalovanou částku nezaplatil a okresní soud shledal žalobu stěžovatelky důvodnou, vyhověl jí.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž jediným účelně vynaloženým nákladem stěžovatelky v předmětném řízení je podle názoru soudu zaplacený soudní poplatek ve výši 300,- Kč, jehož úhrada byla stěžovatelce napadeným rozsudkem přiznána. Náhradu nákladů spojených se zastoupením stěžovatelky advokátem soud stěžovatelce nepřiznal, neboť podle jeho názoru nejde o účelně vynaložené náklady řízení.
III. Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že projednávaná ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře vícekrát zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Opakovaně k této otázce judikoval, že tato problematika (resp. odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např.
sp. zn. IV. ÚS 10/98
,
sp. zn. II. ÚS 130/98
,
sp. zn. I. ÚS 30/02
,
sp. zn. IV. ÚS 303/02
,
sp. zn. III. ÚS 255/05
, dostupné na http://nalus.usoud.cz), neboť jde o problematiku ve vztahu k předmětu řízení jednoznačně podružnou.
Je vhodné rovněž připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně dovodil, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou; zobrazují se v něm aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např.
sp. zn. I. ÚS 457/05
). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi jen v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např.
sp. zn. III. ÚS 224/98
,
sp. zn. II. ÚS 598/2000
,
sp. zn. III. ÚS 727/2000
,
sp. zn. III. ÚS 619/2000
,
sp. zn. I. ÚS 633/05
). O takové extrémní vybočení v projednávané věci však nejde.
V posuzované věci je zřejmé, že se obecný soud danou věcí, a to zejména pokud jde o ústavní stížností napadený výrok o nákladech řízení, podrobně zabýval, v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě rozvedl důvody, zejména poukazem na předmět činnosti stěžovatelky, pro které lze i v této věci použít závěry, formulované Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 23. 11. 2010
sp. zn. III. ÚS 2984/09
.
Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky o nepředvídatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť jak již uvedl ve svém rozhodnutí
sp. zn. IV. ÚS 3259/11
ve věci srovnatelné s věcí nyní posuzovanou, reaguje v něm soud na stav vzniklý množstvím stěžovatelkou hromadně podávaných žalob ve srovnatelných, skutkově a právně vesměs velmi jednoduchých věcech.
Rozhodnutí okresního soudu, napadené předmětnou ústavní stížností, neobsahuje prvky libovůle. Nepřiznání náhrady nákladů stěžovatelce v plné výši, které je odůvodněno jejich nepotřebností, resp. za soudem popsaného stavu nadbytečností a tedy neúčelností ve smyslu aplikovaného ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., je soudem řádně odůvodněno, přičemž je důvodně poukazováno mimo jiné i na nikoliv odbornou, nýbrž svou povahou jen "administrativní" činnost zvoleného advokáta v předmětné věci. Závěr, vedoucí k nepřiznání části uplatněných nákladů řízení, považuje tak Ústavní soud za akceptovatelný. Zásah do ústavních práv a svobod stěžovatelky zjištěn nebyl.
Ze všech výše vyložených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu