Constitutional Court dismisses appeal claiming denial of justice regarding premature family law claim suspension.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint against a regional court decision ordering the suspension of a family law claim. The petitioner argued that suspending the claim violated his right to court protection because the underlying paternity denial case was pending. The court held that the suspension was legally justified as the paternity proceeding is constitutive and affects the legal status of the father, making the family law claim premature. Consequently, the court found no violation of fundamental rights and dismissed the complaint as clearly unfounded.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu: The Constitutional Court lacks jurisdiction to review the substantive correctness of ordinary court decisions; suspension of proceedings is justified when a pending constitutive proceeding determines the legal status of a party, rendering the current claim premature.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. A., zastoupeného JUDr. Dagmar Vrbeckou, advokátkou, se sídlem Svazu bojovníků za svobodu 68, Rokycany, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 293/2011-44 ze dne 30. 5. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:
Stěžovatel podal dne 6. 12. 2010 u Okresního soudu Plzeň - město žalobu o zaplacení částky 83.000,- Kč s příslušenstvím proti vedlejším účastníkům (L. K. a P. K.); od každého z nich požaduje jednou polovinou zmíněné částky. Svoji žalobu opřel o ustanovení § 101 odst. 1 zákona o rodině, neboť uhradil od října 2007 do srpna 2008 k rukám L. K. částku 83.000,- Kč jako výživné pro nezletilou Pavlínu (jedná se o pseudonym), nar. v roce 2002. Stěžovatel zjistil v roce 2008, že není biologickým otcem nezletilé. Proto podal podnět Nejvyššímu státnímu zastupitelství k podání žaloby na popření otcovství. Tento orgán - podle tvrzení stěžovatele - skutečně žalobu o popření otcovství k nezl. Pavlíně u Okresního soudu Plzeň - město podal a toto řízení je vedeno pod sp. zn. 19 C 1058/2010.
Stěžovatel současně s podáním žaloby o zaplacení částky 83.000,- Kč navrhl přerušení řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť považuje řízení o popření otcovství vedené pod sp. zn. 19 C 1058/2010 za řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Pokud bude otcovství stěžovatele v tomto řízení popřeno, je podle stěžovatele naplněna hypotéza normy obsažené v ustanovení § 101 odst. 1 zákona o rodině. I z toho důvodu Okresní soud Plzeň - město svým usnesením sp. zn. 19 C 1088/2010 ze dne 18. 2. 2011 přerušil řízení do právní moci rozhodnutí o popření otcovství. Proti tomuto usnesení o přerušení řízení podali oba vedlejší účastníci odvolání. Shodně namítali, že stěžovatelova žaloba byla podána předčasně. Krajský soud v Plzni jako odvolací soud usnesením č. j. 14 Co 293/2011-44 ze dne 30. 5. 2011 odvoláním vedlejších účastníků vyhověl a napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nepřerušuje.
Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel uvádí, že institut přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. slouží výhradně ke "zhojení předčasnosti podané žaloby". Pokud totiž zákonodárce soudu umožňuje přerušit řízení v případě, kdy důležitá otázka je řešena v jiném, dosud neskončeném řízení, pak dal soudu nástroj právě k tomu, aby nebyl nucen žalobu pro předčasnost zamítnout, ale aby vyčkal až doby, kdy v jiném řízení bude tato otázka vyřešena. Pokud by byl totiž stěžovatel nucen vyčkat až do pravomocného skončení řízení o popření otcovství, pak by z důvodu promlčení svého práva nemohl své oprávněné nároky vymoci. Stěžovatel očekával, že se krajský soud ve svém rozhodnutí k této otázce, tedy k otázce promlčení, vyjádří, zvláště když stěžovatel tuto otázku ve svém vyjádření k odvolání vedlejších účastníků výrazně akcentoval.
V této souvislosti stěžovatel upozorňuje na ustanovení § 101 odst. 2 zákona o rodině, které upravuje promlčení nároku na úhradu plnění výživného poskytnutého za jiného; podle § 101 občanského zákoníku je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Pokud by tedy promlčecí doba začala běžet až od právní moci rozsudku o popření otcovství stěžovatele, pak by stěžovatel nepochybně neměl důvod zatěžovat soud předčasnými žalobami. Tak tomu však není a - podle přesvědčení stěžovatele - běží promlčecí doba od poskytnutí platby. Stěžovateli tak v projednávané věci hrozí nebezpečí zamítnutí žaloby pro předčasnost, a v řízení, zahájeném až po ukončení řízení o popření otcovství mu hrozí zamítnutí žaloby pro promlčení. Krajský soud v Plzni tedy staví stěžovatele - podle jeho názoru - do zcela bezvýchodné situace.
II. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - město evidovaný pod sp. zn. 19 C 1088/2010. Zjistil, že uvedený soud rozhodl usnesením z 18. 2. 2011, č. j. 19 C 1088/2010-21, tak, že řízení (vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 19 C 1088/2010) se přerušuje do právní moci rozhodnutí vydaného Okresním soudem Plzeň - město pod sp. zn. 19 C 1058/2010. Uvedl, že se stěžovatel žalobou podanou Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 12. 2010 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla vedlejším účastníkům uložena povinnost zaplatit mu částku 83 000,- Kč. Byla vypracována expertiza, ze které vyplynulo, že stěžovatel je s jistotou vyloučen jako otec výše jmenované nezletilé; jako otce pak stěžovatel "s největší pravděpodobností" určil P. K. Stěžovatel od října 2007 do srpna 2008 uhradil k rukám L. K. výživné pro nezletilou dceru Pavlínu v celkové výši 83.000,- Kč. Občanský soudní řád - podle okresního soudu - ve svém § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. říká, že pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu nebo jestliže soud dal k takovémuto řízení podnět. V tomto případě shledal okresní soud výsledek řízení vedeného pod sp. zn. 19 C 1058/2010, kdy se jedná o řízení o popření otcovství k výše uvedené nezletilé, právně významným pro posouzení věci vedené pod sp. zn. 19 C 1088/2010. Proto v souladu s citovaným ustanovením občanského soudního řádu řízení přerušil.
K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Plzni napadeným usnesením ze dne 30. 5. 2011, č. j. 14 Co 293/2011-44, usnesením ze dne 30. 5. 2011 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se nepřerušuje. Uvedl, že k přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. může soud přistoupit tehdy, jestliže probíhá jiné řízení, nebo jestliže dal podnět k zahájení jiného řízení, v němž je řešena (má být řešena) otázka, která může mít význam pro rozhodnutí a kterou by si jinak soud mohl vyřešit sám (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Důvodem přerušení řízení je zejména hospodárnost řízení. Institut přerušení řízení však podle krajského soudu neslouží k tomu, aby zhojil předčasnost podané žaloby. Tak je tomu i v přezkoumávané věci. Dokud nebylo v příslušném řízení podle krajského soudu pravomocně rozhodnuto o popření otcovství stěžovatele k nezl. Pavlíně, chybí podklad pro úspěšné uplatňování nároků podle § 101 zákona o rodině. Soud prvního stupně tedy nepostupoval podle krajského soudu správně, když návrhu stěžovatele na přerušení řízení vyhověl, neboť k takovému postupu nebyl zákonný důvod.
III. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález
sp. zn. IV. ÚS 188/94
, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolával ochrany zejm. svého základního práva na soudní ochranu. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K věci samé Ústavní soud uvádí následující:
Krajský soud ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vyložil zcela přiléhavě. Není totiž správná stěžovatelova úvaha, že z procesního hlediska je ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v řízení o popření otcovství řešena otázka významná pro rozhodnutí podle § 101 zákona o rodině. Řízení o určení (popření) otcovství je řízením o osobním stavu. Rozhodnutí v těchto věcech jsou zásadně konstitutivní povahy s účinky ex nunc (srov. též např. Hrušáková, Zákon o rodině, zákon o registrovaném partnerství, Komentář, C.H.Beck, 2009, str. 280-281). Do doby, než bude v řízení o popření otcovství stěžovatele rozhodnuto, je za otce jmenované nezletilé po právní stránce považován stěžovatel. Obecné soudy tak v řízení o úhradě vyživovací povinnosti poskytnuté za jiného s žádnou otázkou ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. konfrontovány nebyly. Případná možnost promlčení, která (prý) může zhoršit stěžovatelovu pozici, není v tomto směru relevantní.
Ústavní soud tedy uzavírá, že napadené rozhodnutí je logické, přesvědčivé, srozumitelné a nemá povahu svévole. Je tedy i z hlediska ústavnosti plně akceptovatelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2011
Ivana Janů
předsedkyně senátu