Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 3605/10 ECLI:CZ:US:2011:2.US.3605.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses complaint against lower courts' interpretation of municipal land lease contract validity.

Geschäftsnummer II.ÚS 3605/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by PVA a.s. against lower court rulings regarding the validity of land lease contracts. The company argued that the courts incorrectly interpreted municipal authority and violated its property rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court found that the lower courts comprehensively addressed the legal issues and their interpretation fell within their exclusive jurisdiction, rendering the complaint unfounded.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní zákon: The Constitutional Court does not review ordinary court interpretations of subordinate law unless they represent extreme excesses; mere disagreement with a sound legal interpretation does not justify constitutional review.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal municipal land lease contracts interpretation of subordinate law property rights protection exclusive jurisdiction of courts validity of legal acts Charter of Fundamental Rights

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní zákon

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti PVA a. s., se sídlem Beranových 667, Praha, zastoupené Mgr. Davidem Belhou, advokátem Advokátní kanceláře Belha, Vacíř & spol. s r. o., se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2258/2010-232 ze dne 15. září 2010, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 563/2009-210 ze dne 23. února 2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 52 C 268/2008-134 ze dne 19. srpna 2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy, zastoupeného JUDr. Františkem Gebauerem, advokátem, se sídlem v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě, telefaxem a elektronicky dne 17. prosince 2010 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo rozsudkem soudu prvního stupně zastaveno řízení o určení neplatnosti odstoupení vedlejšího účastníka řízení od smluv o výpůjčce specifikovaných ve výroku rozsudku, a dále byla zamítnuta žaloba o určení, že je stěžovatelka vypůjčitelkou pozemků specifikovaných ve výroku rozsudku, a že trvají vztahy založené smlouvami o výpůjčce. Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí určovacích žalob a o nákladech řízení. Usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích základních práv podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 1 až 3, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 52 C 268/2008, který byl vyžádán dne 9. května 2011 a doručen dne 18. října 2011, Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka žalobou podanou dne 13. července 2007 Obvodnímu soudu pro Prahu 1 domáhala určení existence práva výpůjčky a neplatnosti odstoupení od smluv o výpůjčce. Konkrétně šlo o to, že vedlejší účastník řízení uzavřel dne 10. prosince 1997 s obchodní společností ABF, a. s., smlouvu o společném podniku pro realizaci projektu "Pražského výstavního areálu". V souvislosti s tím byla založena obchodní společnost PVA a. s. (stěžovatelka) a posléze byla mezi vedlejším účastníkem řízení a stěžovatelkou uzavřena dne 13. července 1999 smlouva o výpůjčce, upravená dodatkem ze dne 24. července 2003, a dále smlouva o výpůjčce ze dne 25. června 2003. Na základě uvedených smluv o výpůjčce bylo stěžovatelce bezplatně přenecháno sedm pozemků v katastrálním území Vysočany o celkové výměře 248.228 m2 na dobu 99 let. Dne 9. září 2004 bylo vedlejším účastníkem řízení odstoupeno od shora uvedené smlouvy o společném podniku a dne 9. května 2007 doručil vedlejší účastník stěžovatelce listinu, kterou odstoupil od uvedených smluv o výpůjčkách. V roce 2007 bylo v souvislosti s tímto vývojem zahájeno několik soudních řízení, tedy nejen nyní posuzované.

3. Stěžovatelka je přesvědčena, že vadným výkladem § 36a odst. 2 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, resp. § 59 odst. 3 písm. b) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, bylo porušeno její právo vlastnit majetek. To rozsáhle rozvíjí v bodech o tzv. zbytkové klauzuli v obecních zřízeních, o obvyklosti obdobných transakcí s ohledem na jejich souvislosti, o výkladu co je to majetková účast, o délce trvání smlouvy. Obecným soudů v té souvislosti vytýká odklon od právních názorů obsažených v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2369/2003 ze dne 22. prosince 2004, sp. zn. 28 Cdo 440/2004 ze dne 23. prosince 2004 a sp. zn. 28 Cdo 2747/2004 ze dne 28. března 2007 a nálezech Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 625/03

(N 84/37 SbNU 157),

sp. zn. II.ÚS 87/04

(N 75/37 SbNU 63),

sp. zn. I. ÚS 643/06

(N 142/46 SbNU 373),

sp. zn. II.ÚS 304/08

(N 103/49 SbNU 525). Všechny námitky se přitom týkají nesouhlasu se závěrem obecných soudů, že o smlouvách o výpůjčce mělo rozhodnout zastupitelstvo a nikoliv rada, která o nich rozhodla. Dále obecným soudům vytýká, že neprovedly žádné důkazy k otázce obvyklosti provedených transakcí, konkrétně stěžovatelem předloženou smlouvu o společném podniku ze dne 10. prosince 1997. Skutkový závěr o neobvyklosti uzavřených smluv tedy nemá oporu v provedeném dokazování, a jedná se toliko o domněnky. Vadně také vyhodnotily usnesení zastupitelstva ze dne 27. listopadu 1997.

4. K výzvě Ústavního soudu se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta. Uvedl, že stěžovatelka v podstatě opakuje argumenty uplatněné před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly. Dále uvedl, že argumentace stěžovatelky je založena na jazykovém výkladu příslušných zákonných ustanovení, aniž by zohledňovala tezi promítnutou do těchto ustanovení, dle níž má o právních úkonech v podstatné míře ovlivňujících majetkové poměry obce rozhodovat zastupitelstvo obce. To se zdá být logickým požadavkem, vyjadřujícím zájem na transparentnosti hospodaření územně samosprávných celků a ochraně jejich majetku před rozhodnutími prospívajícími spíše určitým zájmovým skupinám. Poukazuje na to, že podle judikatury Ústavního soudu (

sp. zn. I. ÚS 69/06

, N 186/43 SbNU 129;

sp. zn. I. ÚS 544/06

, N 217/47 SbNU 855;

sp. zn. I. ÚS 750/06

, N 93/45 SbNU 335;

sp. zn. Pl. ÚS 33/97

, N 163/9 SbNU 399; a

sp. zn. Pl. ÚS 41/02

, N 10/32 SbNU 61) je racionální a ústavně žádoucí, aby obecná justice zvolila výklad vedoucí k naplnění smyslu zákonné úpravy, nabízí-li se i výklad směřující k jeho popření.

5. Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud jde o námitku, že neprovedl žádný důkaz ohledně hodnoty výpůjčky a hodnotil ji cenou vyšší než 5 mil. Kč uvedl, že na tuto úvahu není třeba provádět dokazování. Není rovněž rozhodné, že vedlejší účastník řízení uzavírá ohledně jiného svého majetku smlouvy o výpůjčce. Ostatně smysl námitek stěžovatelky je i v rozporu se závěrem její stížnosti, když poukazuje na porušení práva vlastnit majetek, protože v důsledku chybného výkladu z jeho majetku ušla hodnota odpovídající majetkovému právu výpůjčky. Navrhl ústavní stížnost zamítnout.

6. Obvodní soud pro Prahu 9 toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

7. Hlavní město Praha navrhlo, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Upozornilo na to, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti jen kopíruje argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti, a proto by měla být odmítnuta. Dále rozsáhle popisuje, proč nedošlo k porušení ústavního práva stěžovatelky na soudní ochranu a závěry obecných soudů jsou správné, resp. ústavně konformní. Dovolává se v této souvislosti i rozsudku, kterým byla dne 14. února 2011 v prvním stupni zamítnuta žaloba stěžovatelky o určení neplatnosti odstoupení vedlejšího účastníka řízení od smlouvy o společném podniku.

8. Na vyjádření ostatních účastníků řízení reagovala stěžovatelka, která se vůči všem s výjimkou Obvodního soudu pro Prahu 9 vymezila, a to v podstatě toliko zdůrazněním jejich určitých aspektů, k nimž přidala vlastní argumentaci.

9. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

10. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (

sp. zn. I. ÚS 68/93

, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (

sp. zn. II. ÚS 294/95

, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (

sp. zn. III. ÚS 671/02

, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (

sp. zn. IV. ÚS 570/03

, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

11. Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že nebyl proveden důkaz smlouvou o společném podniku ze dne 10. prosince 1997 nutno uvést, že tento důkaz proveden byl. Text této smlouvy tvořil jako příloha nedílnou součást usnesení zastupitelstva ze dne 27. listopadu 1997 a k provedení tohoto důkazu stěžovatelka namítá nikoliv to, že by nebyl proveden, ale že byl obecnými soudy toliko nesprávně vyhodnocen. S ohledem na tyto okolnosti nemohlo dojít k pominutí důkazních návrhů. Obecné soudy se evidentně zcela vypořádaly se všemi důkazními návrhy.

12. Závěr soudů prvního a druhého stupně, že usnesením zastupitelstva ze dne 27. listopadu 1997 nebyly schváleny posuzované smlouvy o výpůjčkách vzdor tomu, že se o budoucích výpůjčkách smlouva o společném podniku (nedostatečně konkrétně) zmiňuje, je jasný a srozumitelný. Jako takový je i ústavně souladný.

13. Jak vyplývá ze shora vyložených námitek stěžovatelky a vyjádření ostatních účastníků řízení, obecné soudy se zevrubně zabývaly problémem kompetence k souhlasu obce s uzavřením posuzovaných smluv. Ve svých rozhodnutích se přitom vymezily v podstatě ke všem námitkám stěžovatelky, které v rozhodující míře směřovaly proti výkladu příslušných ustanovení podústavního práva, které byly v posuzovaném případě aplikovány. Takový výklad ovšem zásadně spadá do výhradní kompetence obecných soudů, jak bylo poukazováno a vyloženo výše. Pouhý nesouhlas s tímto výkladem, jakkoliv co do vyloženého textu rozsáhlý a nepochybně i fundovaný, není způsobilý aktivovat kompetenci Ústavního soudu. Tím spíš, že si i díky stěžovatelce obecné soudy byly vědomy také ústavněprávního rozměru takového výkladu a vypořádaly se proto s principy, které ve své rozhodovací činnosti doposud vymezil Ústavní soud. Lze považovat za ústavně souladný závěr, že to je zastupitelstvo, v jehož kompetenci je rozhodovat o bezúplatném převodu dispozičního oprávnění k více než 24 ha pozemků na území Hlavního města Prahy, který co do časového rozsahu přesahuje generace. Je přitom lhostejné, pod jaké pojmy z režimu podústavního práva tuto transakci podřadily obecné soudy, či jak dalece precizně se vypořádaly s jejím cenovým ohodnocením. To, že se jedná o transakci (nejen) hodnotově velmi nadstandardní, ostatně vyplývá i ze samotné ústavní stížnosti, v níž sama stěžovatelka tvrdí, že posuzovanými rozhodnutími mělo být velmi zásadním způsobem zasaženo do jejích majetkových práv. V daném kontextu z toho dále vyplývá, že pro stěžovatelku musela být předvídatelná i závažnost schvalování takovéto transakce orgány obce, a to i ve vztahu k jejich kompetencím.

14. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou,

podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu