Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding improper standing of co-plaintiff in appeal.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by PROPAP, s. r. o., against the Supreme Court's decision to dismiss an appeal. The appellant argued that the Supreme Court violated Article 36 of the Charter by allowing a co-plaintiff to file an appeal without the main plaintiff's consent, despite both being creditors in the same bankruptcy proceedings. The Court ruled that the Supreme Court correctly applied the Civil Procedure Code, noting that an appeal by a co-plaintiff is invalid without the main plaintiff's agreement, and thus no constitutional rights were infringed.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 203 odst. 1 občanského soudního řádu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: An appeal by a co-plaintiff is inadmissible without the main plaintiff's consent, and the Constitutional Court lacks jurisdiction to review ordinary court decisions unless a fundamental right is violated.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PROPAP, s. r. o., se sídlem 512 43 Jablonec nad Jizerou 443, IČ: 25924478, právně zastoupené Mgr. Robertem Štěpánkem, advokátem AK se sídlem Pod Vilami 10, 140 00 Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2011 č. j. 11 Cmo 136/2011-370, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. listopadu 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2011 č. j. 11 Cmo 136/2011-370, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2011 č. j. 11 Cmo 136/2011-370 bylo rozhodnuto, že odvolání podané vedlejším účastníkem na straně navrhovatele, společnosti PROPAP, s. r. o. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka"), se odmítá (výrok pod bodem I) a ve výroku pod bodem II bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud odkázal na ust. § 203 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), podle něhož vedlejší účastník může podat odvolání jen tehdy, jestliže do řízení vstoupil nejpozději do 15 dnů od doručení rozhodnutí účastníku, kterého v řízení podporuje. Odvolání vedlejšího účastníka není přípustné, jestliže se jím podporovaný účastník odvolání vzdal nebo jestliže s odvoláním vedlejšího účastníka nesouhlasí.
V projednávané věci odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že odvolání podal vedlejší účastník včas. Soud prvního stupně přípisem ze dne 18. února 2011 vyzval navrhovatele V. J., aby soudu sdělil, zda souhlasí s odvoláním, které vedlejší účastník podal, a toto odvolání mu současně zaslal na vědomí. Přípis byl navrhovateli doručen dne 1. března 2011, avšak navrhovatel svůj souhlas s podáním odvolání neudělil a sám odvolání nepodal.
Odvolací soud tak dospěl k závěru, že postoj navrhovatele, který se sice nevzdal práva na odvolání, avšak sám odvolání nepodal a souhlas s podáním odvolání vedlejším účastníkem neudělil, má za následek, že je v rozporu s úkonem vedlejšího účastníka. Z tohoto důvodu odvolací soud dovodil, že odvolání bylo podáno osobou, která k němu není oprávněna.
II. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že je nepochybně subjektem, který má prokazatelný zájem na výsledku řízení o žalobě pro zmatečnost, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 17/2007. Za situace, kdy původní účastník řízení o návrhu na prohlášení konkursu na majetek společnosti Golf Ještěd, s. r. o. pan V. J. zůstává v řízení nečinným, neúčastní se jednání ani nereaguje na výzvy soudu, nelze z takového jednání vyvozovat důsledky, popsané v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle ust. § 93 odst. 3 o. s. ř. má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je po uvážení všech okolností. V tomto případě odvolací soud prý nesprávně posoudil všechny okolnosti, neboť bez jakýchkoliv důkazů či tvrzení usoudil, že účastník (navrhovatel) nemá zájem na úspěchu v řízení o zmatečnost usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2002 č. j. 46 K 23/2002-45, kterým byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka. Ze spisového materiálu, který měl odvolací soud k dispozici, nemohlo vyplynout, že by původní navrhovatel neměl zájem na pokračování v konkursním řízení a odvolací soud tedy nemohl vycházet z žádných úkonů navrhovatele. Naopak dikce ust. § 93 odst. 3 o. s. ř. dává soudu jasný návod, jak v takovém případě postupovat. Stěžovatelka poukazuje na to, že nebylo nikde tvrzeno, natož prokázáno, že by úkony (vč. odvolání) stěžovatelky jako vedlejšího účastníka, odporovaly úkonům navrhovatele. K takovému rozporu podle stěžovatelky ani nemohlo dojít, neboť jak stěžovatelka, tak navrhovatel, jsou věřiteli vůči témuž dlužníkovi a v samotném konkursním řízení stojí na jedné straně, neboť zákonnou povinností stěžovatelky (jako zástupce věřitelů) je chránit rovněž zájmy navrhovatele jako jednoho z dalších věřitelů. Důsledkem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze potom je porušení práva stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu podle článku 36 Listiny.
III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podle ust. § 203 odst. 1 o. s. ř. může vedlejší účastník podat odvolání jen tehdy, jestliže do řízení vstoupil nejpozději do 15 dnů od doručení rozhodnutí účastníku, kterého v řízení podporuje. Odvolání vedlejšího účastníka není přípustné, jestliže se jím podporovaný účastník odvolání vzdal nebo jestliže s odvoláním vedlejšího účastníka nesouhlasí.
V souzené věci vrchní soud odvolání vedlejšího účastníka - stěžovatelky odmítl jako odvolání podané osobou, která k tomu není oprávněna, neboť zjistil, že navrhovatel svůj souhlas s podáním odvolání vedlejším účastníkem neudělil a sám odvolání nepodal.
Ústavní soud ověřil, že vrchní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že dle ust. § 229 odst. 4 o. s. ř. může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Podle ust. § 231 odst. 1 o. s. ř. může žalobu z důvodů uvedených v ust. § 228 a ust. § 229 podat též vedlejší účastník, jestliže vstoupil do původního řízení. Žaloba je však nepřípustná, jestliže s ní jím podporovaný účastník nesouhlasí. Z tohoto důvodu na vyčerpání tohoto procesního prostředku Ústavní soud v souzené věci netrval.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu