Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 3046/11 ECLI:CZ:US:2011:1.US.3046.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding unequal treatment due to procedural preparation differences between court levels.

Geschäftsnummer I.ÚS 3046/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint alleging a violation of the right to equal treatment of parties. The applicant argued that the appellate court's procedure, which allowed her to respond to evidence, was unfair compared to the first instance where she could not react to the same extent. The court ruled that the applicant's inability to prepare for the appellate hearing did not constitute a violation of fair trial rights, as she was properly summoned and had the opportunity to present her case.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Art. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; Art. 83 Ústavy: The right to equal treatment does not guarantee identical procedural conditions at every stage of litigation, and a party's failure to adequately prepare for an appellate hearing does not constitute a violation of fair trial rights.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal right to equal treatment procedural preparation appellate court procedure fair trial rights Czech constitutional law unequal treatment parties

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Art. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud její ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. B., zastoupené JUDr. Jiřím Suškou, advokátem se sídlem Teplice, U Soudu 7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 4. 2009, čj. 10 C 264/2007 - 53, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2010, čj. 30 Co 84/2010 - 89, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010, čj. 30 Co 84/2010 - 92, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 16. 11. 2011, stěžovatelka s tvrzením o porušení práva na rovnost účastníků soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod navrhla zrušení shora označených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost odůvodnila tím, že soud prvního stupně jí neumožnil realizaci jejího práva vyjádřit se k věci a k prováděným důkazům. Odvolací soud se sice pokusil uvedenou vadu řízení odstranit tím, že ji k odvolacímu jednání předvolal a poskytl jí prostor k vyjádření. Stěžovatelka však nebyla na tuto situaci připravena a nedokázala reagovat ve stejném rozsahu, jak by reagovala při provádění dokazování před soudem prvního stupně. Podle názoru stěžovatelky tak postupem odvolacího soudu došlo k porušení jejího základního práva na rovnost účastníků řízení.

Z připojených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl o žalobě stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy podané proti České republice, způsobené nepřiměřeně dlouhým občanskoprávním řízením tak, že uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce 7.000,- Kč a v částce 63.000,- Kč její žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o zamítnutí žaloby. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatelka napadla dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 24. 8. 2011, čj. 30 Cdo 4672/2010 - 120, jako nepřípustné. Soudy obou stupňů, po zhodnocení kritérií podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění, dospěly k závěru, že v případě stěžovatelky je odpovídající přiměřené odškodnění ve výši 60.000,- Kč. Uložily tedy žalované povinnost vyplatit stěžovatelce 7. 000,- Kč. To proto, že mezitím jí žalovaná mimosoudně poskytla částku 53. 000,- Kč. Odvolací soud se rovněž zabýval pochybením soudu prvního stupně, týkajícím se předvolání stěžovatelky k jednání, která nebyla o konání jednání před soudem prvního stupně informována. Konstatoval, že tato vada byla zhojena odvolacím soudem, který stěžovatelku k odvolacímu jednání řádně předvolal. Stěžovatelka tak mohla u odvolacího soudu osobně přednést své návrhy a vyjádření.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů všech stupňů soudní soustavy České republiky. Stěžovatelka stále prezentuje svůj názor, že v důsledku procesního pochybení soudu prvního stupně došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Svým přístupem tak staví Ústavní soud jen do pozice další přezkumné soudní instance, která mu však, podle čl. 83 Ústavy, nepřísluší. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, pokud současně shledá porušení základního práva či svobody.

Je třeba podotknout, že stejnou argumentaci uvedla stěžovatelka již před soudem odvolacím i dovolacím. Ústavní stížnost je tak výrazem neochoty stěžovatelky respektovat rozhodnutí obecných soudů, které se všemi jejími argumenty podrobně zabývaly. Na právních závěrech obecných soudů, zejména pak soudu odvolacího, který v odůvodnění svého rozsudku své právní závěry zevrubně a výstižně vyložil, neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Odvolací soud se také výslovně vyjádřil k námitce stěžovatelky, týkající se pochybení soudu prvního stupně, který stěžovatelku řádně nepředvolal k nařízenému jednání. Tuto vadu řízení před soudem prvního stupně odvolací soud odstranil tím, že stěžovatelku k odvolacímu jednání předvolal a umožnil jí tak ve věci osobně se vyjádřit. Vede-li účastník soudní spor a je-li předvolán k jednání odvolacího soudu, je na něm, jak odpovědně se na toto jednání připraví. Skutečnost, kterou stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, že nebyla na tuto situaci připravena a nedokázala reagovat ve stejném rozsahu, jak by mohla učinit před soudem prvního stupně, nelze považovat za porušení základního práva na spravedlivý proces.

Po přezkoumání ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že základní právo stěžovatelky zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod porušeno nebylo. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud její ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2011

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu