Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 3178/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.3178.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismissed constitutional complaint against law granting state six-month delay in liability compensation. State argued special public law status justifies different rules from civil code. Court upheld constitutionality based on state's superior position. Verdict: dismissed.

Geschäftsnummer III.ÚS 3178/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed a constitutional complaint challenging the six-month delay period for state liability compensation under § 15 of the Act on Liability for Damage Caused by Performance of Public Power. The petitioner argued this provision violated the principle of equality by granting the state preferential treatment compared to private entities. The Court rejected this, citing its prior ruling that the state's unique functional role and authoritative position justify distinct public law regulations separate from the civil code.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Act on Liability for Damage Caused by Performance of Public Power; Act on the Constitutional Court; The state's special functional role and authoritative position justify distinct public law regulations for liability compensation, allowing legislative deviation from the civil code's immediate payment rules without violating the principle of equality.

Schlagwörter

KI-generiert
state liability compensation public power performance principle of equality civil code deviation constitutional complaint dismissal public law regulation authoritative position

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
12 C 285/2009-123, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, takto:
čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Karolíny Světlé 14, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 6. 2011 č. j. 12 C 285/2009-123, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu v jeho občanskoprávní věci pro porušení "práva na rovnost subjektů" a práva na nerušené užívání vlastnického práva zaručeného v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), k němuž došlo aplikací v záhlaví označeného zákonného ustanovení, které stěžovatel navrhuje ke zrušení rovněž.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem 3. 6. 2011 č. j. 12 C 285/2009-123 zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR (žalované) domáhal zaplacení úroků z prodlení v řízení o náhradu škody, způsobené mu nezákonným rozhodnutím orgánu státu. Vysvětlil, že žalovaná se nedostala do prodlení s plněním stěžovatelova nároku, neboť povinnost plnit ji stíhá teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty k jeho předběžnému projednání podle ustanovení § 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb.").

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že ustanovení § 15 zákona č. 82/1998 Sb. protiústavně, nemorálně a nedemokraticky zvýhodňuje Českou republiku a územně samosprávné celky vůči ostatním fyzickým a právnickým osobám, které jsou podle občanského zákoníku povinny škodu nahradit již dne následujícího po obdržení výzvy k plnění. Je názoru, že takové zvýhodnění nemá opodstatnění, protože státu nepřísluší v majetkových věcech výsadní postavení, je-li právnickou osobou ve smyslu ustanovení § 21 obč. zák. a jde-li o vztah soukromoprávní, který se neliší od jiného odpovědnostního vztahu, založeného podle obecných předpisů. Rozhodnutí, jímž bylo změněno nebo zrušeno nezákonné rozhodnutí či skončeno trestní řízení, je doručováno s určitým zpožděním od jeho vyhlášení, a i proto má stát dostatečný časový prostor se připravit, aby poškozeného včas odškodnil. Stěžovatel poukazuje též na obiter dictum obsažené v nálezu

sp. zn. II. ÚS 1612/09

, v němž Ústavní soud vyjádřil očekávání, že zákonodárcem bude dosud stanovená doba šesti měsíců pro předběžné projednání nároku na náhradu škody zkrácena; jeho nerespektováním byl podle stěžovatele Ústavní soud "postaven do role statisty, jehož názory jsou přehlíženy", ačkoli v jiných případech je o změně zákonů rozhodováno "velmi rychle".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel nekritizuje soudem podanou interpretaci ustanovení § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž zpochybňuje jeho ústavní konformitu, a důvod k odstranění rozsudku obecného soudu spatřuje v tom, že bylo v jeho věci a k jeho neprospěchu aplikováno.

Stěžovateli však přisvědčit nelze.

Jak bylo řečeno v nálezu Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 642/05

), v oblasti regulace následků výkonu veřejné moci je patrno mnohem větší sepětí a otevřenost vlivu ústavního práva; tomu odpovídá, že právu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se dostalo zakotvení na ústavní úrovni, přičemž podmínky a podrobnosti jsou ponechány zákonné úpravě (srov. článek 36 odst. 3 a 4 Listiny).

Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 2. 2010

sp. zn. II. ÚS 1612/09

dovodil, že již z tohoto ustanovení Listiny základních práv a svobod plyne nezbytnost zvláštní veřejnoprávní regulace; důvodem - oproti jiným subjektům práva - je zvláštní funkce veřejné správy, specifické vztahy a situace, v nichž působí, a zejména skutečnost, že stát vystupuje jako mocensky nadřazený subjekt, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů jiných, v důsledku čehož s nimi nemůže být v rovnoprávném postavení, a "automatická aplikabilita právní úpravy odpovědnosti za škodu, vyjádřené v občanském zákoníku jakožto základním kodexu upravujícího soukromoprávní vztahy, je tak vyloučena". Odtud pak plyne i možnost zákonodárce upravit otázku "splatnosti" náhrady škody odchylně od občanského zákoníku, aniž by tím byl dotčen princip rovnosti, vyjádřený v čl. 3 odst. 1 Listiny.

Jelikož je stěžovateli tento nález znám, jestliže se jej dovolává, postačí v dalším již jen na něj odkázat.

Ani z úvahy, kterou v tomto nálezu Ústavní soud vyslovil, že lze očekávat, že lhůta k předběžnému projednání nároku na náhradu škody bude "v blízké době zákonodárcem zkrácena", nelze ve prospěch argumentace stěžovatele ničeho významného dovodit, včetně jeho - nikoli příznivého - hodnocení postavení Ústavního soudu.

Ze zmiňovaného nálezu

sp. zn. II. ÚS 1612/09

stojí za připomenutí hodnocení tamní věci (což platí i pro věc posuzovanou) jako bagatelní, a tomu odpovídající důsledky pro ústavněprávní přezkum v takové věci vydaného rozhodnutí.

Z řečeného plyne, že návrh na zrušení ustanovení § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. je zjevně neopodstatněný, a jako takový jej Ústavní soud v senátě odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu").

Ke shodnému závěru bylo logicky namístě dospět i co do ústavní konformity napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť jeho protiústavnost stěžovatel odvíjel výlučně od aplikace ustanovení, jež však Ústavní soud ústavně nekonformním neshledal.

Ústavní soud proto i v této části ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2011

Jiří Mucha

předseda senátu