Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 3511/10 ECLI:CZ:US:2011:4.US.3511.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismissed constitutional complaint against administrative court rulings on excise duty liability. The court found no violation of fundamental rights. The court rejected the claim as clearly unfounded. The court ruled that lower courts applied laws correctly. The court emphasized the separation of powers. The court stated that factual findings are not reviewable. The court noted the complaint lacked legal merit. The court affirmed the validity of administrative decisions. The court upheld the principle of legal certainty.

Geschäftsnummer IV.ÚS 3511/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a company against administrative and court rulings regarding excise duty liability. The applicant argued that her fundamental rights were violated, but the court determined that the lower courts correctly applied relevant laws without exceeding their authority. The court concluded that the complaint was clearly unfounded because the administrative decisions did not infringe upon protected rights or violate constitutional principles.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court rejects constitutional complaints that merely contest the substantive correctness of administrative decisions without demonstrating a violation of constitutional rights or principles.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal excise duty liability administrative court review fundamental rights protection separation of powers unfounded constitutional claim legal interpretation

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu
d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
čl. 83 Ústavy
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
čl. 1 Ústavy
čl. 90 Ústavy
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky JiNo, s. r. o., se sídlem Zámecká 17, Pardubice, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem Advokátní kanceláře Kříž a Bělina, se sídlem Dlouhá 13, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 8/2010-119 ze dne 29. 9. 2010, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 30 Ca 43/2007-56 ze dne 20.10.2009, proti rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové č.j. 2074-02/07-0601-21 ze dne 16.3.2007 a proti platebnímu výměru Celního úřadu v Pardubicích č.j. 5001/05/0663-31 ze dne 11.10. 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Dne 10. 12. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí orgánů celní správy i správních soudů, neboť má zato, že jimi byla porušena zejména její základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v článku 1 a v článku 90 Ústavy a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V právě projednávané věci přitom šlo, zjednodušeně řečeno, o určení podmínek, za nichž se stěžovatelka stala plátcem spotřební daně z lihu, a to v situaci, kdy tuto komoditu skladovala. Touto problematikou se přitom správní soudy ve věci stěžovatelky zabývaly opakovaně, byť z různých úhlů pohledu.

II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo orgánů celní správy, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Naopak; zvláště oba správní soudy podle mínění Ústavního soudu aplikovaly a interpretovaly ve věci relevantní právní předpisy zcela ústavněkonformním způsobem. Argumentace stěžovatelky je přitom z velké části založena na dezinterpretaci právních závěrů pro věc rozhodných.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu