III.ÚS 2153/11 · Ústavní soud České republiky

Požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení v případě zpětvzetí návrhu

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky - ze dne 14. listopadu 2011

sp. zn. III. ÚS 2153/11

ve věci ústavní stížnosti H. M. proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1300/2011 ze dne 31. 5. 2011, jímž bylo poté, co žalobkyně vzala zpět své dovolání, zastaveno dovolací řízení; dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně v řízení o zúžení rozsahu věcného břemene, v němž stěžovatelka měla postavení žalované; dovolacím soudem bylo dále rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Výrok

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1300/2011 ze dne 31. 5. 2011 se ve výroku o nákladech dovolacího řízení zrušuje.

Odůvodnění

Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Jak je patrno z obsahu spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 11 C 201/2008, bylo napadeným usnesením vydaným v řízení o zúžení rozsahu věcného břemene, v němž stěžovatelka měla postavení žalované, zastaveno dovolací řízení, zahájené z podnětu dovolání podaného žalobkyní proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací řízení bylo zastaveno poté, co žalobkyně vzala své dovolání zpět, a dovolacím soudem bylo dále rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Svůj výrok o nákladech dovolacího řízení odůvodnil dovolací soud ustanovením § 146 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením § 243b odst. 5 věty prvé a § 224 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení dovolacího soudu, a to proti jeho výroku o nákladech řízení, směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka, s odkazem na procesní zavinění žalobkyně na zastavení dovolacího řízení i s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4509/2009, Odon 18/95), z níž cituje, dává najevo své přesvědčení, že při rozhodování o nákladech dovolacího řízení mělo být dovolacím soudem použito ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť to byla toliko žalobkyně, která svým zpětvzetím dovolání zastavení dovolacího řízení způsobila. Stěžovatelka se domnívá, že v daném případě jde právě o v rozhodnutích Ústavního soudu [např. nález

sp. zn. II. ÚS 549/06

ze dne 29. 11. 2006 (N 213/43 SbNU 381)] zmiňovanou výjimku, kdy by se Ústavní soud měl problematikou nákladů řízení zabývat, neboť došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem. Stěžovatelka, která, jak dodává dále, je osobou narozenou v roce 1931, důchodkyní, byla řízením proti ní vedeným silně zasažena i přesto, že v něm byla úspěšná, a domnívá se, že by bylo spravedlivé, aby náklady dovolacího řízení, které nevyvolala, nesla žalobkyně. Navrhla proto, aby Ústavní soud výrok II shora označeného usnesení zrušil.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti předeslal, že již nemá k dispozici procesní spis, a vychází tak pouze z podkladů založených v pomocném spise, v němž nebylo založeno vyjádření stěžovatelky k dovolání údajně z toho důvodu, že dovolání bylo zasláno bez udělené plné moci. Ve svém vyjádření zároveň Nejvyšší soud uvedl, že lze mít za to, že v předmětné věci pochybil, když v době rozhodnutí o zastavení řízení vycházel z podkladů založených v pomocném spise, předpokládaje, že nezastoupené stěžovatelce žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Vedlejší účastnice tohoto řízení se k obsahu ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila.

Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud nejprve připomíná svou dosavadní judikaturu, z níž vyplývá, že i otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což může nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle, je pak jedním z důvodů pro zrušení rozhodnutí obecného soudu.

Poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelce nutno přisvědčit, že v posuzovaném případě je dán důvod pro jeho zásah pro porušení práva na spravedlivý proces.

Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud ověřil, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti, týkající se průběhu řízení před dovolacím soudem, odpovídají obsahu spisu, z něhož kromě již shora uvedeného dále plyne, že po podání dovolání žalobkyní proti rozsudku odvolacího soudu bylo toto stěžovatelce - prostřednictvím její právní zástupkyně, které stěžovatelka udělila plnou moc založenou ve spise (č. l. 17) podle jejího obsahu i pro případné dovolací řízení - soudem prvního stupně doručeno s výzvou k podání vyjádření k jeho obsahu. Vyjádření k dovolání stěžovatelka následně prostřednictvím své právní zástupkyně dne 18. 3. 2011 soudu řádně podala (o čemž byl také učiněn odpovídající záznam v předkládací zprávě pro Nejvyšší soud) a toto také bylo doručeno žalobkyni. Nato žalobkyně svým podáním ze dne 23. 3. 2001 vzala dovolání zpět a dovolací soud pak následně o zastavení dovolacího řízení rozhodl dne 31. 5. 2011, přičemž ústavní stížností napadený výrok o nákladech řízení odůvodnil pouze odkazem na ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením § 243b odst. 5 věty prvé a § 224 odst. 1 o. s. ř.

Podle § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolacím soudem v napadeném rozhodnutí aplikovaného obecně platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Jestliže však některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.). Byl-li pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je podle druhé věty uvedeného ustanovení povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

V projednávaném případě žalobkyně vzala zpět dovolání do meritorního potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu a je zcela zjevné, že tak neučinila v reakci na chování stěžovatelky, neboť rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně v meritu věci byla pro stěžovatelku příznivá; stěžovatelka jako žalovaná byla ve sporu úspěšná. Dovolací soud se však otázkou zavinění žalobkyně na zastavení dovolacího řízení v souvislosti se zpětvzetím jejího dovolání, a tedy ani aplikací ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., při rozhodování o náhradě nákladů řízení vůbec nezabýval, alespoň to z odůvodnění jeho rozhodnutí neplyne. Svůj postup nikterak neodůvodnil a omezil se na pouhý odkaz na ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož aplikace však podle ustálené soudní praxe přichází v úvahu teprve tehdy, není-li shledán důvod k použití ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. V uvedeném postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen a je navíc v rozporu s konstantní judikaturou upínající se k interpretaci a aplikaci ustanovení § 146 o. s. ř., relevantního pro posouzení dané věci, lze spatřovat prvek libovůle, který vždy představuje zásah do práva na spravedlivý proces, zaručovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z uvedených důvodů Ústavní soud výrok II o nákladech řízení napadeného usnesení Nejvyššího soudu zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].