Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 1941/11 ECLI:CZ:US:2011:1.US.1941.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming denial of free defense violated Charter rights due to lack of poverty proof.

Geschäftsnummer I.ÚS 1941/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings denying him free legal representation. The applicant argued that the courts failed to assess his financial situation despite his declaration of poverty, violating his rights under the Charter of Fundamental Rights and the ECHR. The court dismissed the appeal because the lower courts correctly applied the law, requiring the applicant to provide documentary evidence of changed circumstances rather than relying solely on a declaration, and noted the applicant was not in custody.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 40, paragraph 3; European Convention on Human Rights, Article 6, paragraph 3, letter c): The court's assessment of an applicant's eligibility for free legal aid is not unconstitutional if based on a comprehensive review of economic circumstances and the applicant's failure to substantiate claims with documentary evidence.

Schlagwörter

KI-generiert
free legal aid financial means assessment documentary evidence burden constitutional complaint legal representation rights Charter of Fundamental Rights ECHR Article 6

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 40, paragraph 3
European Convention on Human Rights, Article 6, paragraph 3, letter c)
Act No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem se sídlem Zlín, U Sokolovny 121, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 26. 4. 2011, čj. 6 To 166/2011 - 37, dále proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 To 117/2011, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 0 Nt 478/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti P. B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 26. 4. 2011, čj. 6 To 166/2011 - 37 (dále též "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 0 Nt 478/2010 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tomu mělo dojít tím, že mu nebylo přiznáno právo na bezplatnou obhajobu, byť předložil čestné prohlášení o své nemajetnosti, dluzích a vyživovací povinnosti. Navíc, odvolací soud v rozporu s vyšetřovací zásadou konstatoval, že stěžovatel kromě čestného prohlášení nepředložil žádné doklady svědčící o neschopnosti hradit si náklady obhajoby. Podle stěžovatele má být součástí projednávání žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu hodnocení stávající majetkové situace a zjišťování, zda obviněný disponuje nějakým majetkem či finančními prostředky.

Po prostudování obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadl dvě rozhodnutí, která, byť jde v obou případech o rozhodování o návrhu stěžovatele na bezplatnou obhajobu, spolu časově nesouvisí a vzájemně na sebe nenavazují.

Stěžovatel tvrdil, že usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 0 Nt 478/2010, a na ně údajně navazujícím usnesením Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 26. 4. 2011, čj. 6 To 166/2011 - 37, došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na bezplatnou obhajobu. Z narativní části zmíněného usnesení krajského soudu však Ústavní soud zjistil, že toto usnesení je rozhodnutím o stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 3. 2011, čj. 0 Nt 362/2011 - 17, a nikoli o stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 0 Nt 478/2010, které stěžovatel rovněž napadl ústavní stížností.

Z důvodu tohoto rozporu Ústavní soud dotazem u soudu prvního stupně zjistil, že na usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 0 Nt 478/2010, navazuje usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 To 117/2011, které bylo doručeno obhájci stěžovatele a stěžovateli dne 11. 4. 2011, resp. 13. 4. 2011. Oproti tomu ústavní stížností napadenému usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 4. 2011, čj. 6 To 166/2011 - 37 (které bylo doručeno obhájci stěžovatele a stěžovateli dne 3. 5. 2011, resp. 10. 5. 2011), od něhož stěžovatel odvozuje i lhůtu k podání ústavní stížnosti, předcházelo usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 3. 2011, čj. 0 Nt 362/2011 - 17.

S ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a vlastní konstantní judikaturu Ústavní soud přistoupil k přezkoumání všech čtyř rozhodnutí, jako dvou samostatných řízení o žádosti stěžovatele na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, aniž by vyzýval právního zástupce k napravení zmíněného pochybení. Poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ve zbývající části návrhem zjevně neopodstatněným.

Podle § 72 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněn podat každý, kdo tvrdí, že pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, za splnění několika zákonných podmínek. Zejména se jedná o ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jedná se o lhůtu kogentní. Její nedodržení nemůže Ústavní soud prominout ani prodloužit [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu].

Jak již bylo shora uvedeno, rozhodnutí odvolacího soudu o stížnosti stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 0 Nt 478/2010, bylo obhájci stěžovatele doručeno dne 11. 4. 2011 a stěžovateli dne 13. 4. 2011. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti označeným rozhodnutím obecných soudů počala běžet dne 14. 4. 2011. Jelikož ústavní stížnost byla odeslána prostřednictvím datové schránky dne 4. 7. 2011 (viz protokol), jedná se v této části, směřující proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 0 Nt 478/2010, a navazujícího usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 To 117/2011, o návrh podaný po šedesátidenní zákonné lhůtě [§ 72 odst. 3 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

V té části ústavní stížnosti, navrhující zrušení usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 4. 2011, čj. 6 To 166/2011 - 37, byla ústavní stížnost podána včas.

Jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se trestní řízení vede, je právě právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny), jehož součástí je i právo na obhajobu bezplatnou. Ponechává přitom ale zákonodárci prostor k tomu, aby zákonem určil podmínky, za nichž právní pomoc bude poskytnuta obviněnému bezplatně. Zákonodárce upravil podmínky pro poskytnutí bezplatné právní pomoci v § 33 odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). "Osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu (...)".

Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti zpochybnil závěry obecných soudů, které neshledaly důvodným jeho nárok na bezplatnou obhajobu. Ústavní soud v podobných případech v minulosti uplatňoval svou přezkumnou pravomoc velmi restriktivně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech

sp. zn. I. ÚS 343/02

či

sp. zn. II. ÚS 495/02

,

sp. zn. II. ÚS 916/09

,

sp. zn. III. ÚS 603/10

, dostupná v on-line databázi rozhodnutí NALUS). Zdůraznil, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku podle § 33 odst. 2 TrŘ, náleží obecným soudům. Ústavní soud může posoudit jen to, zda obecné soudy interpretovaly a následně aplikovaly příslušná ustanovení trestního řádu ústavně konformním způsobem.

V projednávané věci Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí představovala vybočení z ústavního rámce. Při posuzování otázky, zda obviněný splňuje podmínky nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, není rozhodující jen momentální finanční situace obviněného, ale jeho celkové ekonomické a osobní poměry (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 3 Tz 46/98). Nárok na bezplatnou obhajobu může být odůvodněn zejména v případě, kdy odsouzený nemá prostředky na zaplacení obhajoby z vážných důvodů nikoliv přechodné povahy (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2004, sp. zn. 7 To 99/2004). Z tohoto hlediska je významnou skutečností, že stěžovatel není ani ve vazbě ani ve výkonu trestu, ale na svobodě. Odvolací soud rovněž poukázal na skutečnost, že stěžovatel žije ve společné domácnosti s přítelkyní, do protokolu o výslechu uvedl měsíční výdělky ve výši 20.000,- Kč, přičemž ke své žádosti či následné stížnosti nepřipojil kromě čestného prohlášení žádné doklady o tom, že došlo ke změně jeho majetkové a osobní situace, že nemá možnost dosahovat předpokládaného výdělku a nedoložil ani žádný doklad o jím tvrzených pohledávkách třetích osob.

Podle zjištění Ústavního soudu napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle. Obecné soudy existenci podmínek bezplatné obhajoby zkoumaly dostatečně a svůj závěr logicky vysvětlily. Jen pro úplnost se jeví jako vhodné doplnit, že soud nemá povinnost z vlastní iniciativy vyhledávat další podklady pro své rozhodnutí. Předložit dostatek důkazů o své nemajetnosti je v případě návrhu ze strany obviněného jeho povinností [srov. § 33 odst. 2 TrŘ "osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků (...)"].

Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 22/10

není zcela přiléhavý. Ačkoli řešil otázku práva na bezplatnou obhajobu, jednalo se o návrh osoby zdravotně postižené a po skončení trestního řízení, což není případ stěžovatele.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání zákonem a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu