Constitutional Court dismisses appeal on bagatelness grounds for minor debt dispute under Czech law.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the Constitutional Complaint filed by a creditor against a district court's dismissal of her claim for a minor debt. The court found the underlying dispute involved a sum of under 10,000 CZK, classifying it as a 'bagatelní věc' (trivial matter) where constitutional review is generally excluded. Consequently, the court ruled that the procedural irregularities did not warrant intervention given the minimal financial impact and the burden on public resources.
Legislator-Regeste
KI-generiertZákon o Ústavním soudu; Ústavní stížnost v bagatelních věcech je vyloučena, pokud nedojde k extrémním pochybením zásahujícím do základních práv.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky APSTON CAPITAL, Ltd, IČ: 408579, se sídlem 4th Floor, Hanover Building Windmill Lane, Dublin 2, zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 C 22/2011-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která po formální stránce vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku s tím, že soud nerespektoval Listinu základních práv a svobod, a to konkrétně její základní tezi obsaženou ve čl. 37 odst. 3 o rovnosti všech účastníků řízení, jakož i její čl. 38 odst. 2, když stěžovatelce nedal možnost vyjádřit se k provedeným důkazům.
Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádané spisové dokumentace případu vyplývají následující skutečnosti. Předmětným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 5.948,02 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Uplatněná pohledávka vychází ze smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu uzavřené mezi Komerční bankou, a. s., a žalovanou T. V. Jelikož žalovaná překročila povolenou výši debetu, banka od smlouvy odstoupila. Žalobu - spojenou s návrhem na vydání platebního rozkazu - k soudu podala stěžovatelka s tím, že pohledávka jí byla Komerční bankou, a. s., postoupena. Okresní soud považoval žalobu za neurčitou a nejprve stěžovatelku vyzval k jejímu doplnění, konkrétně upřesnění, z čeho se skládá žalovaná jistina a specifikaci případných úroků, úroků z prodlení či poplatků za položky a služby. Stěžovatelka žalobu v intencích výzvy doplnila a okresní soud vydal platební rozkaz. Nepodařilo se jej však doručit do vlastních rukou žalované, proto byl zrušen. Soud nařídil ústní jednání, z něhož se stěžovatelka předem písemně omluvila a žalovaná se k němu bez omluvy nedostavila. Na jednání byl vynesen napadený rozsudek. Zamítavý výrok se opírá o závěr, že stěžovatelka nebyla k podání žaloby aktivně legitimována. Soud v tomto směru prováděl dokazování smlouvou o postoupení pohledávek, ve spojení s dodatkem k této smlouvě a přílohou, na kterou smlouva odkazuje stran identifikace postoupených pohledávek. Právě listina označená jako Příloha č. 1 Dodatku ke Smlouvě o postoupení pohledávek nebyla smluvními stranami podepsána a neobsahuje ani seznam postoupených pohledávek, pouze identifikaci žalované. Podle soudu zvolili-li účastníci smlouvy o postoupení pohledávky postup, kdy konkretizaci postupovaných pohledávek přenechali příloze smlouvy, pak měly jednající osoby i tuto přílohu podepsat. V opačném případě není dohoda o postoupení pohledávek učiněna v zákonem předepsané formě, a není proto platná.
Stěžovatelka s tím nesouhlasí. V souladu s ustálenou judikaturou musí být převáděná pohledávka jednoznačně určena (předmět plnění, osoba dlužníka, příp. právní důvod) a ve smlouvě vymezena tak, aby bylo jednoznačně a nezaměnitelným způsobem zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postupu. To v daném případě byla, a pokud se soud domníval, že nikoliv, měl stěžovatelku vyzvat, aby se k této skutečnosti vyjádřila. Neučinil tak, a to dokonce ani ve výzvě k doplnění žaloby. Navíc vydal platební rozkaz, z čehož stěžovatelka usuzovala, že o její aktivní legitimaci nejsou pochybnosti. Za správný stěžovatelka nepovažuje ani závěr o nedostatku formy postupní smlouvy. Nepodepsaná příloha je totiž součástí smlouvy jako celku, kde podpisy nechybí. Konečně stěžovatelka namítá, že žalovaná byla v řízení soudem nespravedlivě zvýhodněna. Žalovaná se uplatněnému nároku nebránila, k žalobě se nevyjádřila a jednání se bez omluvy neúčastnila, přesto se jí soud na okolnosti doručení oznámení postoupení pohledávky ani nedotázal. Naproti tomu stěžovatelka splnila pokyny soudu a svá tvrzení a důkazy doplnila přesně v intencích výzvy. Konečně měl soud, považoval-li některé tvrzení či důkaz za sporné, dát stěžovatelce možnost se k nim vyjádřit, a to i přes skutečnost, že se z účasti na jednání sama omluvila.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku určenou občanským soudním řádem za hranici pro přípustnost odvolání (dle jeho § 202 odst. 2 představuje počínaje 1. 7. 2009 s účinností zákona č. 7/2009 Sb. hranici tzv. bagatelních věcí částka 10 000 Kč), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu působících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 405/04
, U 43/34 SbNU 421). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009,
sp. zn. II. ÚS 2538/09
). Při posouzení ústavní stížnosti je totiž vždy potřeba přihlížet k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro stěžovatele. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt.
V tomto případě stěžovatelka žalovala punktum 5.948,02 Kč, tedy částku ve smyslu výše nadnesených kritérií bagatelní. To samo o sobě významně posouvá hranici pro možnost poskytnout ústavněprávní ochranu vůči eventuálnímu zásahu do práv stěžovatelky ze strany okresního soudu; muselo by jít o exces mimořádné intenzity, aby Ústavní soud do takového řízení vstoupil. Tak tomu ale v posuzované věci není.
Procesní postup soudu předcházející vydání napadeného rozsudku, spočívající ve vyzvání k doplnění žaloby, vydání platebního rozkazu a následném zpochybnění aktivní legitimace stěžovatelky, sice nebyl zrovna šťastný, ale jako důvod kasace rozsudku nestačí. Vydaný platební rozkaz spolu s absencí stanoviska žalované mohly stěžovatelku utvrdit v přesvědčení o úplnosti a dostatečnosti jejích tvrzení a vzbudit dojem o zbytečnosti zúčastnit se ústního jednání. Na druhou stranu si ale musela být vědoma, že riziko zpochybnění její žalobní konstrukce zde je. Chtěla-li ho jej eliminovat, měla se k jednání dostavit. Takto se sama připravila o možnost žalobu stran otázky oznámení postoupení či řádného uzavření dohody o postoupení pohledávek potřebným způsobem doplnit. Jinak k závěrům obsaženým v odůvodnění napadeného rozsudku Ústavní konstatuje, že se obvodní soud věcí dostatečně zabýval. Provedl potřebné dokazování a je zřejmé, jakými úvahami se při následném hodnocení důkazů řídil i proč se přiklonil právě ke zvolenému právním řešení případu. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší do věci vstupovat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu