Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 2627/11 ECLI:CZ:US:2011:1.US.2627.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal by accessory party claiming right to appeal based on equal treatment.

Geschäftsnummer I.ÚS 2627/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against the Supreme Court's refusal to allow an accessory party to file an appeal. The applicant argued that denying her the right to appeal violated her right to a fair trial and equality of parties, as she had participated in lower court proceedings. The Court ruled that the Civil Procedure Code explicitly grants only the right to appeal to the principal party, not the accessory party, and that the Supreme Court's interpretation aligns with established case law and legal theory.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Civil Procedure Code § 203 para. 1; § 231 para. 1: The right to appeal is exclusively granted to the principal party; accessory parties lack standing to file appeals, and the Constitutional Court cannot override this statutory limitation to ensure uniform interpretation of ordinary laws.

Schlagwörter

KI-generiert
accessory party standing right to appeal civil procedure code constitutional complaint equal treatment of parties supreme court jurisdiction uniform interpretation of law

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Civil Procedure Code
Law No. 6/2002 Coll. on Courts, Judges, Deputy Judges and Court Administration

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
Supreme Court Judgment No. 28 Cdo 164/2003
Supreme Court Judgment No. 25 Cdo 162/2003
Supreme Court Judgment No. 29 Cdo 4341/2008

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: AB - CREDIT, a. s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1658/121, zastoupené Mgr. Janem Mackem, advokátem se sídlem Praha 1, Klimentská 1207/10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2011, čj. 29 Cdo 4038/2009 - 879, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu jako porušujícího její základní práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k ní a konečně v čl. 89 odst. 2 Ústavy.

Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud zmíněným rozsudkem odmítl dovolání na základě argumentu, že jako vedlejší účastník není osobou oprávněnou podat dovolání. Tím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručujícího právo na spravedlivý proces, protože se nemohla dovoláním domáhat svých práv a účastnit se dovolacího řízení. Jelikož u dovolání občanský soudní řád neobsahuje specifickou úpravu ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi v občanském soudním řízení, je nutné je interpretovat s ohledem na zásadu rovnosti. Rozsudek Nejvyššího soudu tak vykazuje známky svévole a došlo jím k porušení zásady rovnosti účastníků a ochrany jejich procesních práv. Stěžovatelka poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 164/2003.

II. Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že společnost Stazap Properties, a. s., podala žalobu na vynětí v žalobě označených nemovitostí z konkurzní podstaty úpadce IFC TRANSPORT, spol. s r. o. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2007, čj. 26 Cm 265/2000 - 660, žalobu zamítl. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2009, čj. 13 Cmo 531/2007 - 779, jeho rozsudek změnil tak, že ze soupisu majetku konkurzní podstaty vyloučil stavbu č. p. 599 na pozemcích parc. č. 721/8 až 721/31, včetně pozemků a pozemky parc. č. 660/1, 716/1, 721/7, 925/3 a 970/17. Ohledně vyloučení pozemků parc. č. 659 a 662/3 rozsudek Městského soudu zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. V uvedeném sporu stěžovatelka vystupovala jako vedlejší účastník na straně žalovaného. Proto její dovolání proti zmíněnému rozsudku Nejvyšší soud odmítl rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, čj. 29 Cdo 4038/2009 - 879, jako podané neoprávněnou osobou.

III. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a argumentů v ní obsažených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas stěžovatelky s tím, že její dovolání bylo odmítnuto jako podané neoprávněnou osobou, protože v předcházejících stadiích řízení vystupovala jen jako vedlejší účastník na straně žalované.

Občanský soudní řád výslovně neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Výslovně připouští aktivní legitimaci vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost, při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky podat (§ 203 odst. 1 a § 231 odst. 1 OSŘ ve znění účinném od 1. ledna 2001). Judikatura obecných soudů (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 162/2003, ze dne 27. 5. 2003, uveřejněné pod číslem 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, usnesení sp. zn. 29 Cdo 4341/2008, ze dne 27. 11. 2008 a další) se ustálila na závěru, že zmíněný zákon vedlejšímu účastníkovi právo podat dovolání nedává. Tento výklad je zastáván i v právní teorii (viz Bureš, J.; Drápal, L.; Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, Praha C. H. Beck, 2001, str. 995, bod 2.). Stěžovatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 164/2003, ze dne 13. 2. 2003, bylo překonáno následnou judikaturou téhož soudu.

Ke stěžovatelkou tvrzenému porušení čl. 36 Listiny Ústavní soud dodává, že právo na soudní a jinou právní ochranu, právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jí zjevně upřeno nebylo. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, tedy v podstatě právo na proces respektující příslušná procesní pravidla, včetně vydání soudního rozhodnutí, a nikoli úspěch v soudním sporu podle představ stěžovatelky.

Ústavní soud tedy neshledal, že by zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky. Pokud jde o její nesouhlas s výkladem problematiky dovolání a postavení vedlejšího účastníka ze strany Nejvyššího soudu, lze jen konstatovat, že je to právě Nejvyšší soud, kterému, podle § 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jejich jednotného rozhodování zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje. Nahrazovat tuto jeho roli, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Napadené rozhodnutí vychází z ustálené judikatury, založené na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě, o jehož správnosti nemá Ústavní soud důvod pochybovat.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu