Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 2816/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.2816.11.2 KI-generiert

Constitutional Court dismisses extradition appeal, ruling no rights violated by sending suspect to Georgia.

Geschäftsnummer III.ÚS 2816/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by G. K. against the Supreme Court's decision to extradite him to Georgia. The applicant argued that extradition violated his fundamental rights and posed a risk of torture, claiming the charges were politically motivated. The court rejected these claims, stating that general allegations of human rights violations in Georgia are insufficient without concrete evidence of specific danger to the individual, and that the proceedings were conducted fairly despite being held in closed session.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint if it finds no violation of fundamental rights or constitutional principles in the lower court's decision, requiring specific evidence of danger rather than general assertions of systemic issues.

Schlagwörter

KI-generiert
extradition appeal constitutional complaint risk of torture fundamental rights closed session proceedings political motivation human rights violation

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
článek 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
článek 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod
článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
článek 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení
Pro vyslovení nepřípustnosti vydání s odkazem na článek 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení nepostačí popis dílčích incidentů, k nimž docházelo v minulosti, ale musí být dáno konkrétní nebezpečí ve vztahu k vydávané osobě.
§ 397 odst. 1 tr. řádu
Nt 423/2010-721, že dle § 397 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v § 393 písm.
§ 397 odst. 2 tr. řádu
Soud prvého stupně dále rozhodl tak, že se stěžovatel dle § 397 odst. 2 tr. řádu propouští z předběžné vazby na svobodu.
§ 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu
Ke stížnosti státního zástupce Vrchní soud v Praze podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené usnesení v celém rozsahu, v obou jeho výrocích, zrušil a znovu rozhodl tak, že podle § 397 odst.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud takový návrh odmítá dle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti G. K., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2011 sp. zn. 14 To 150/2011, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neboť jím měla být porušena jeho základní práva zakotvená v článku 2 odst. 2, v článku 7 odst. 2, v článku 36 odst. 1 a 2 a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 7. 2011 č. j. Nt 423/2010-721, že dle § 397 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v § 393 písm. n) tr. řádu není přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Gruzie. Soud prvého stupně dále rozhodl tak, že se stěžovatel dle § 397 odst. 2 tr. řádu propouští z předběžné vazby na svobodu. Ke stížnosti státního zástupce Vrchní soud v Praze podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené usnesení v celém rozsahu, v obou jeho výrocích, zrušil a znovu rozhodl tak, že podle § 397 odst. 1 tr. řádu je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Gruzie pro skutek spočívající (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel "v postavení zločince organizujícího podsvětí s využitím svého kriminálního vedoucího postavení" měl prostřednictvím dalších osob i sám pod pohrůžkou zabití od 11. října 2009 do konce prosince 2009 požadovat po rektoru Gruzínské národní univerzity v Tbilisi G. K. finanční částku ve výši 200.000,- € resp. 50.000,- €, čímž se měl stěžovatel dopustit trestných činů vydírání dle článku 181 § 2 a), c) trestního zákoníku Gruzie a příslušnosti ke zločincům organizujícím podsvětí dle článku 223 § 2 trestního zákoníku Gruzie.

V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle polemizoval se závěry Vrchního soudu v Praze o tom, zda jsou v případě Gruzie dány vážné důvody se domnívat, že by v tomto státě stěžovateli hrozilo nebezpečí mučení ve smyslu článku 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení a jinému krutému a nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestání, inkorporované do našeho právního řádu vyhláškou č. 143/1988 Sb. (dále "Úmluva proti mučení"). Stěžovatel má za to, že o přípustnosti jeho vydání do Gruzie bylo vrchním soudem rozhodnuto na základě pouhého popisu ničím nepodloženého jednání stěžovatele; dle tvrzení stěžovatele jsou obvinění smyšlená a účelová, jeho trestní stíhání v Gruzii je projevem politicky motivované libovůle státní moci. Stěžovatel je toho názoru, že se Vrchní soud v Praze spokojil s pouhými proklamacemi z gruzínské strany, že stěžovateli bude zaručen spravedlivý proces. Stěžovatel obsáhle skutkově argumentoval ohledně stavu dodržování lidských práv v Gruzii. Odkázal na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva a zprávy mezinárodních a nevládních lidsko-právních organizací, podle nichž ochrana lidských práv v Gruzii není uspokojivá; ve vězeních panují nelidské a degradující podmínky. Dle názoru stěžovatele za současných podmínek porušování lidských práv v uvedené zemi nejenže hrozí, ale je prý doslova zaručeno. Stěžovatel dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu zdůraznil, že v případě kolize mezinárodních závazků musejí převážit závazky vyplývající z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Stěžovatel má za to, že vrchní soud se v napadeném rozhodnutí spokojil s pouhým deklarováním ochoty dodržovat lidská práva v platných gruzínských předpisech, které však nelze zaměňovat se skutečností.

Z hledisek procesních stěžovatel kritizoval postup Vrchního soudu v Praze, který o přípustnosti jeho vydání rozhodl v neveřejném zasedání, čímž mělo dojít k porušení jeho základního práva na veřejné slyšení při projednání věci. Stěžovatel s ústavní stížností dále spojil návrh na zrušení ustanovení § 397 odst. 2 druhé věty za čárkou a věty za středníkem zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), z důvodu rozporu této části ustanovení zákona s ústavním pořádkem České republiky, a to zejména s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 pod

sp. zn. Pl. ÚS 6/10

.

II. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V projednávané extradiční věci Ústavní soud shledal, že námitky stěžovatele nejsou přiléhavé a nezohledňují velmi podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Jde zejména o námitky stěžovatele, jež se vztahují ke stavu dodržování lidských práv v Gruzii a k úplnosti extradičních materiálů. Ústavní soud považuje ve shodě s Vrchním soudem v Praze z hlediska přípustnosti vydání stěžovatele za rozhodující, že Gruzie není státem, v němž by k porušování lidských práv docházelo ve větším měřítku či soustavně, s podporou ústředních orgánů veřejné moci. Pro vyslovení nepřípustnosti vydání s odkazem na článek 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení nepostačí popis dílčích incidentů, k nimž docházelo v minulosti, ale musí být dáno konkrétní nebezpečí ve vztahu k vydávané osobě. V projednávané věci jsou důležité poznatky Vrchního soudu o tom, že gruzínské orgány jsou odhodlány přísně postihovat porušování práv obviněných a vězněných osob ze strany policie. Zásadní význam však mají konkrétní záruky, jež byly gruzínskými orgány poskytnuty české straně ohledně osoby stěžovatele a možnosti české strany dodržení těchto podmínek v budoucnu ověřit.

Ústavní soud dále nepovažuje za opodstatněnou ani námitku stěžovatele, že Vrchní soud v Praze rozhodl v neveřejném zasedání. Taková námitka by byla relevantní jen v případě, že by stěžovatel nemohl ve smyslu zásady kontradiktornosti reagovat na argumentaci státního zástupce ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvého stupně a rozhodnutí druhé instance by pro stěžovatele mělo ráz překvapivosti. V projednávané věci takovýto překvapivý charakter napadeného usnesení není dán: stěžovatel, který byl obecnými soudy v dané extradiční věci opakovaně vyslýchán, se k podané stížnosti státního zástupce vyjadřoval prostřednictvím svého obhájce. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že odlišné hodnocení situace v Gruzii ze strany vrchního soudu bylo stěžovateli známo již z předchozích rozhodnutí tohoto soudu, která byla založena v podstatě na totožném skutkovém základě (pokud jde o otázku zachovávání základních práv obviněných a vězněných osob v Gruzii).

S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout, neboť neshledal, že by rozhodnutím Vrchního soudu v Praze došlo k porušení základních práv stěžovatele.

Návrh na zrušení části ustanovení § 397 odst. 2 tr. řádu má akcesorickou povahu a sdílí tudíž osud ústavní stížnosti. Ústavní soud takový návrh odmítá dle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu