Constitutional Court dismisses complaint alleging procedural delays and unfair trial rights violations in civil proceedings.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against a district court ruling that excluded a related claim from separate proceedings. The applicant argued for violations of fair trial rights and procedural delays, claiming the court should have joined or suspended the proceedings differently. The court found no violation because the lower court's decision was legally sound and the proceedings concluded promptly, noting that the applicant's arguments did not accurately reflect the case history.
Legislator-Regeste
KI-generiertLaw on the Constitutional Court; Charter of Fundamental Rights and Freedoms: The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint alleging procedural delays or unfair trial rights when the lower court's decision does not violate fundamental rights and the proceedings were conducted without unnecessary delays.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky H. S., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem Praha 7, Nad Štolou 18, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 17 C 32/99-174 ze dne 28. 4. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dne 15. 7. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Okresního soudu v Ostravě, neboť má za to, že jím bylo porušeno právo na projednání věci bez zbytečných průtahů [článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], její právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny (ochrana práv u nestranného soudu), právo na dodržení rovnosti účastníků řízení (článek 96 Ústavy a článek 37 odst. 3 Listiny). Ústavní stížností napadené usnesení přitom zní takto:
"Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Lubomírem Sušněm v právní věci žalobkyň: A) H. S. a B) H. S., obě zastoupeny: JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem AK Nad Štolou 18, Praha 7, proti žalovaným: 1) M. J., zastoupeného: JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem AK Dvořákova 26, Ostrava, a 2) G. J., zastoupené: Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem AK Dvořákova 26, Ostrava, o 850.000,- Kč s přísl., [...] takto: [...] Řízení o zaplacení 850.000,- Kč s přísl. mezi žalobkyněmi A) a B) a žalovaným 1) se vylučuje k samostatnému řízení. [...] Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné."
Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti vychází ze základní premisy, že vedlejší účastníci a stěžovatelka (společně se svojí dcerou) proti sobě vedou mimo jiné 2 soudní řízení: 1) vydání bezdůvodného obohacení, ke kterému podle stěžovatelky došlo na základě smlouvy o převodu členských práv k bytovému družstvu - platnost smlouvy byla vedlejší účastnicí (v citovaném usnesení žalovanou) zpochybněna, ovšem peněžní prostředky byly v souladu s touto smlouvou předány vedlejšímu účastníkovi (v citovaném usnesení žalovanému); 2) na určení, že vedlejší účastníci jsou členy bytového družstva z důvodu neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností.
V ústavní stížnosti je v této souvislosti uvedeno, že řízení ad 1) u Okresního soudu v Ostravě evidované pod sp. zn. 17 C 32/99 bylo přerušeno až do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání vůči vedlejšímu účastníkovi a vedlejší účastníci [dovolání mělo být podáno v řízení evidovaném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 19 Cm 287/99), jedná se o řízení ad 2)]. Následně měl v "přerušeném řízení ad 1" pří ústním jednání Okresní soud v Ostravě vydat usnesení, kterým podle údajů uvedených v ústavní stížnosti řízení mezi stěžovatelkou (a její dcerou) a vedlejší účastnicí vyloučil k samostatnému řízení a zároveň vydal rozsudek č. j. 17 C 32/99-177, kterým zamítl žalobu proti vedlejší účastnici a stěžovatelce a její dceři uložil povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady řízení. Tímto postupem měl ovšem Okresní soud v Ostravě porušit všechna výše uvedená práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy shora uvedené.
II. K žádosti Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Ostravě. Ten však zásadně odkázal na obsah spisového materiálu. Vyjádřil přesvědčení, že v předmětné věci šlo mezi vedlejšími účastníky o společenství dílčí podle § 91 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") - proto bylo možno rozhodnout jen vůči jednomu z nich. Základní práva (svobody) stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozhodnutím podle něho porušeny nebyly. S případným upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádřil souhlas.
Stěžovatelka ve své replice k vyjádření soudu zejména uvedla, že i kdyby byl názor soudu o dílčím společenství správný, nebyl důvodem pro postup podle § 112 odst. 2 o. s. ř., neboť pro vyloučení nebyly splněny podmínky - vedlejší účastníci jsou (byli) manželé, byly proti nim navrhovány stejné důkazy, šlo o stejný spor. Postup soudu proto nebyl podle stěžovatelky především racionální z hlediska ekonomiky řízení.
III. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí orgánů veřejné moci, resp. soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že stěžovatelka v rámci své ústavní stížnosti - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému přezkumu; aniž by se k tomu uchýlil, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. A to zejména z následujících důvodů:
Na čísle listu 176 spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 17 C 32/99 je založen protokol o jednání před prvostupňovým soudem. Zde je v souvislosti s rozhodnutím touto ústavní stížností napadeným mimo jiné uvedeno, že stěžovatelka a její dcera "neunesly své důkazní břemeno tvrzení, když netvrdily a tudíž ani nemohly označit jakýkoliv důkaz [ke tvrzení], že závazek [na] vydání 850.000,- Kč předaných [vedlejšímu účastníkovi stěžovatelkou a jejím zemřelým] manželem dle neplatné smlouvy nepřesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům [vedlejších účastníků coby] manželů v době předání [této částky]." Stěžovatelka a její dcera rovněž neprokázaly, že vedlejší účastnice "vyslovila souhlas s převzetím žalované částky" vedlejším účastníkem.
Na čísle listu 148 téhož soudního spisu je založeno usnesení ze 3. 12. 2007 č. j. 17 C 32/99-148, kterým bylo řízení mezi stěžovatelkou (a její dcerou) a vedlejším účastníkem přerušeno (výrok I), když návrh na přerušení řízení mezi stěžovatelkou (a její dcerou) a vedlejší účastnicí byl zamítnut. V odůvodnění tohoto usnesení se mimo jiné praví, že stěžovatelka a její dcera navrhují provést důkaz soudním spisem vedeným Obvodním soudem pro Prahu 10 a Městským soudem v Praze. Oba tyto spisy se však nacházely u Nejvyššího soudu, a to s ohledem na probíhající dovolací řízení. S ohledem na právě uvedené Okresní soud v Ostravě řízení před ním přerušil podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., "neboť v řízení před dovolacím soudem je nadále [podle něho] řešena otázka platnosti kupní smlouvy spojená s nutností posuzování obsahu spisů Městského soudu v Praze (...) a Obvodního soudu pro Prahu 10 (...)." V části týkající se řízení mezi stěžovatelkou a její dcerou a vedlejší účastnicí soud návrh na přerušení řízení zamítl, "když s ohledem na koncentraci řízení a tvrzení [stěžovatelky a její dcery], z nichž je odvozován jejich nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči [vedlejší účastníci], tedy, že [vedlejší účastník] nabyl za trvání manželství s [vedlejší účastnicí] bezdůvodné obohacení převzetím žalované částky jako kupní ceny z kupní smlouvy neplatné z důvodu nedostatku souhlasu [vedlejší účastnice] k jejímu uzavření, lze ve věci rozhodnout bez připojení předmětných spisů (...)."
Rozsudkem č. j. 17 C 32/99-177 z 28. 4. 2008 Okresní soud v Ostravě rozhodl tak, že žalobu stěžovatelky a její dcery proti vedlejší účastnici zamítl, neboť dovodil, že vedlejší účastnice není v řízení o vydání bezdůvodného obohacení pasivně věcně legitimována. Vedlejší účastnici byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, jako soudu odvolacího, číslo jednací 11 Co 231/2011-204 ze dne 12. srpna 2011 (srov. č. l. 204 soudního spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 17 C 225/2008) byla vůči vedlejšímu účastníkovi potvrzena povinnost zaplatit stěžovatelce a její dceři v rozhodnutí specifikovanou částku, a to z důvodu vydání bezdůvodného obohacení.
Na základě právě uvedené rekapitulace má Ústavní soud za to, že k porušení základních práv (svobod) stěžovatelky ani ústavněprávních principů nedošlo - argumentace obsažená v ústavní stížnosti nekoreluje věrně průběh soudního řízení, tak jak je v citovaných soudních spisech zachycen. Přehlíží rovněž, že řízení proti vedlejší účastnici skončilo díky vhodnému postupu soudu znatelně dříve, ve srovnání s řízením proti vedlejšímu účastníkovi; i přes právě uvedené má ovšem stěžovatelka pravdu v tom, že z formálního hlediska měl soud postupovat tak, že měl řízení mezi stěžovatelkou a její dcerou a vedlejším účastníkem nejprve vyloučit k samostatnému řízení a teprve poté přistoupit k jeho přerušení.
Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že řízení před obecnými soudy trvalo neúměrně dlouho - soudy tedy její věc neprojednaly bez zbytečných průtahů, pak Ústavní soud musí v prvé řadě konstatovat, že předmětem přezkumu ústavnosti - vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelkou formulovaného - nemohla být v dané věci otázka průtahů v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadeným rozhodnutím byla či nebyla porušena její základní práva či svobody. Pokud by se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud s požadavkem upínajícím se k délce řízení, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil ve smyslu své konstantní judikatury.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu