Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 2631/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.2631.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding fair trial rights and statute of limitations application.

Geschäftsnummer III.ÚS 2631/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a company against the Supreme Court's dismissal of its claim for state property transfer compensation. The applicant argued that the statute of limitations should not have started until 2005 due to hidden defects in the privatization process, claiming a violation of fair trial rights under Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court held that the Constitutional Court's jurisdiction is limited to reviewing compliance with constitutional principles, not the substantive correctness of lower court decisions, and found no evidence of flagrant disregard for mandatory norms or arbitrary interpretation in the proceedings.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 et seq. of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court reviews only constitutional compliance, not substantive correctness, and dismisses complaints lacking evidence of flagrant disregard for mandatory norms or arbitrary interpretation.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint statute of limitations fair trial rights substantive review state property transfer

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 et seq. of the Act on the Constitutional Court
Art. 36 para. 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
§ 43 para. 2 letter a) of the Act on the Constitutional Court

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Liberta, a. s. - v likvidaci se sídlem Mělník, Strážnická 1518, zastoupené Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Rooseveltova 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011 č. j. 32 Cdo 1120/2010-322 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2009 č. j. 1 Cmo 282/2008-267 a Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2007 č. j. 39 Cm 271/2005-214, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v její věci, jelikož je přesvědčena, že jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Cm 271/2005 se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 21. 11. 2007 č. j. 39 Cm 271/2005-214 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se po České republice - Ministerstvu financí domáhala zaplacení částky 112 916 000 Kč s příslušenstvím; uplatněný nárok posoudil podle ustanovení § 20 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, a ten shledal promlčeným dle ustanovení § 101 obč. zák.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2009 č. j. 1 Cmo 282/2008-267 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; promlčení nároku stěžovatelky nastalo marným uplynutím objektivní desetileté doby v případě náhrady škody (§ 398 obch. zák.) a stejný důsledek nastupuje i při posouzení nároku dle ustanovení § 20 zákona č. 92/1991 Sb. či dle ustanovení § 59 odst. 5 obch. zák., v tehdejším znění (§ 408 odst. 1 obch. zák.).

Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 6. 2011 č. j. 32 Cdo 1120/2010-322 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť - po podrobném posouzení stěžovatelčiných dovolacích důvodů - dospěl k závěru, že napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně nesouhlasí s počítáním počátku běhu promlčecí lhůty ode dne protokolárního předání a převzetí majetku, neboť v té době neznala jeho rozsah, přičemž nedostatky předávacího procesu, na nichž staví svůj žalobní nárok, byly odkrývány postupně počínaje rokem 1996, kdy bylo zvoleno nové představenstvo. Žalovaná si pochybení byla vědoma a zjištěné informace před ní tajila, a proto by promlčecí doba měla začít běžet teprve od roku 2005, kdy byla bezpečnostní opatření žalovanou zrušena a stěžovatelka se seznámila s průběhem vlastní privatizace.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje každému domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo jí však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně měla k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání, a dovolací soud, ač toliko v režimu přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., se s jí vznesenými námitkami podrobně vypořádal. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se stěžovatelce nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její postavení v řízení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou jsou - co do právního posouzení věci - situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak nepřípustnou interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; právní rámec rozhodných hledisek promlčení předmětného nároku vysvětlil obšírně a srozumitelně zejména dovolací soud, a na odůvodnění jeho rozhodnutí postačí odkázat (lze jen znovu stěžovatelce připomenout potřebu rozlišit promlčecí lhůty subjektivní a objektivní).

Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu