Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 2533/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.2533.11.1 KI-generiert

III.ÚS 2533/11 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer III.ÚS 2533/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Legislator-Regeste

KI-generiert

III.ÚS 2533/11 · Ústavní soud České republiky: 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Alexandrou Řehákovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Kralovická 92, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, č. j. 29 Cdo 1349/2011-7056, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1999, č. j. 2 Ko 60/99-304, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1998, č. j. 52 K 92/97-83, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Vrchní soud v Praze shora uvedeným usnesením potvrdil rubrikované usnesení Městského soudu v Praze, kterým tento soud prohlásil konkurs na majetek stěžovatele.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 8. 2004, č. j. 29 Odo 696/2004-2247, stěžovatelovo dovolání ze dne 16. 8. 1999 odmítl coby opožděné. Toto usnesení, jakož i obě jemu instančně předcházející soudní rozhodnutí, stěžovatel napadl ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 8. 3. 2005,

sp. zn. I. ÚS 708/04

, odmítl.

V pořadí druhé dovolání směřované proti shodnému rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel podal v roce 2009. Nejvyšší soud usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností dovolání odmítl pro opožděnost rovněž [§ 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; připomenul, že dovolání z roku 2009 nemůže být "včasnější" než tentýž opravný prostředek podaný v roce 1999, a v podrobnostech na svoje dřívější usnesení odkázal.

Stěžovatel ztotožňuje podstatu své ústavní stížnosti s námitkou, že dovolací soud nesprávně posoudil otázku právní moci usnesení soudů nižších stupňů, a tím i včasnosti dovolání. Uvádí, že usnesení Vrchního soudu v Praze mu nebylo nikdy doručeno, a tudíž právní moci dosud nenabylo. Dále poukazuje na to, že Městský soud v Praze pochybil tím, že k projednání návrhu na prohlášení konkursu nenařídil jednání.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].

Ze stěžovatelových následných procesních postupů (zejména zahájení řízení dovolacího vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Odo 696/2004, resp. o ústavní stížnosti evidovaného Ústavním soudem pod

sp. zn. I. ÚS 708/04

) je patrné, že s obsahem zmiňovaných - nyní opět napadených - rozhodnutí (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1999, č. j. 2 Ko 60/99-304, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1998, č. j. 52 K 92/97-83) byl již před podáním v pořadí prvního dovolání (tj. datovaného dnem 16. 8. 1999) obeznámen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005,

sp. zn. I. ÚS 708/04

, ze dne 17. 7. 2008,

sp. zn. III. ÚS 2962/07

, a ze dne 19. 2. 2009,

sp. zn. III. ÚS 1506/08

).

Ústavnímu soudu proto nezbylo než přisvědčit závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatel dovolání ze dne 22. 4. 2009 podal opožděně. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud podanou ústavní stížnost tudíž odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Byla-li ústavní stížnost proti v záhlaví specifikovaným usnesením Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze podána až poté, co skončil jejich "první" přezkum usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 29 Odo 696/2004-2247, a usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005,

sp. zn. I. ÚS 708/04

, stalo se tak - již logicky - opožděně (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Lhůta pro podání ústavní stížnosti se nemůže odvíjet od rozhodnutí o dovolání (podruhé) podaném po lhůtě, a to nadto poté, co o předchozí ústavní stížnosti, směřující proti týmž rozhodnutím nižších soudů, bylo Ústavním soudem již dříve rozhodnuto jako o návrhu zjevně neopodstatněném.

Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu