Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 2519/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.2519.11.1 KI-generiert

Constitutional complaint dismissed as inadmissible due to failure to exhaust ordinary remedies under Civil Procedure Code.

Geschäftsnummer III.ÚS 2519/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against the Supreme Court's dismissal of his appeal. The applicant argued he suffered procedural harm and should be treated as a party in the preliminary measures proceeding, but the Supreme Court correctly identified that he was not a proper party and had not suffered injury. The Court ruled the complaint inadmissible because the applicant failed to file a necessary extraordinary remedy, specifically a complaint for confusion under the Civil Procedure Code, before seeking constitutional review.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 229 odst. 4 občanského soudního řádu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural remedies, including extraordinary remedies like a complaint for confusion, which serve to correct factual or legal errors in lower court decisions.

Schlagwörter

KI-generiert
exhaustion of remedies complaint for confusion constitutional complaint inadmissibility ordinary procedural remedies civil procedure code procedural standing subsidiarity of constitutional review

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov.
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
§ 229 odst. 4 občanského soudního řádu
čl. 96 odst. 1 Ústavy
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze, a to pro porušení práva na rovné postavení účastníků v soudním řízení podle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl.
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i práva na spravedlivý proces podle čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. B., zastoupeného JUDr. Petrem Poledne, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2011, č. j. 14 Cmo 274/2011-174, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze, a to pro porušení práva na rovné postavení účastníků v soudním řízení podle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 5. 2007, č. j. 75 Cm 114/2007-72, v řízení o žalobě proti žalované společnosti Harvardský průmyslový holding, a. s. - v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Ohradní 65, (dále jen "žalovanému vedlejšímu účastníkovi"), k návrhu žalobce K. S. (jedním z dalších žalobců je stěžovatel) nařídil s poukazem na ustanovení § 102 odst. 1 o. s. ř. předběžné opatření, kterým Středisku cenných papírů, se sídlem v Praze 1, Rybná 14, zakázal umožňovat převody kótovaných akcií žalovaného vedlejšího účastníka vydaných ve formě na majitele v zaknihované podobě ve jmenovité hodnotě 1 000 Kč s přiděleným ISIN CZ0009086708.

Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením odvolání stěžovatele odmítl jako podané někým, kdo k tomuto opravnému prostředku není oprávněn [§ 218 písm. b) o. s. ř.]. V odůvodnění usnesení soud uzavřel, že stěžovatel nebyl účastníkem předmětného řízení o vydání předběžného opatření; účastníky byli výhradně žalobce K. S., žalovaný vedlejší účastník a Středisko cenných papírů. Odvolací soud dal najevo, že shodně by rozhodl i v případě protichůdného posouzení účastenství stěžovatele, neboť ten usnesením, jímž soud prvního stupně "zcela vyhověl" návrhu podaného žalobcem K. S., tj. osobou ve shodném procesním postavení, jaké v řízení ve věci samé náleží stěžovateli, "žádnou procesní újmu neutrpěl".

Stěžovatel v ústavní stížnosti oproti tomu namítá, že mezi účastníky řízení o předběžném opatření patří, jelikož je po zahájení řízení ve věci samé představují všichni ti, kdo jsou jejími účastníky, a polemizuje též s hodnocením dopadů usnesení soudu prvního stupně do své majetkové sféry, když dovozuje, že předmětné rozhodnutí jej omezuje v právu "akcie podle svého uvážení převést na jiného, popř. je od jiného nabýt do svého majetku"; ani v těchto souvislostech proto odvolání za subjektivně nepřípustné považovat nelze.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. § 72 odst. 3 téhož předpisu).

Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost rovněž napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.

Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který především slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.

Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto resp. odvolací řízení zastaveno; jinak řečeno, tímto důvodem je sama nezákonnost usnesení odvolacího soudu.

Právě takové námitky uplatnil stěžovatel v ústavní stížnosti, aniž by se však k tomuto (mimořádnému) opravnému prostředku, jenž k odstranění jim odpovídajících vad (nesprávnosti) napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu slouží, uchýlil, tj. aniž řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř. zahájil.

Jinak řečeno, již samotná kritika závěru odvolacího soudu, že odvolání nemělo být odmítnuto, nýbrž věcně projednáno, byla ve svém důsledku objektivně použitelnou již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. proti usnesení odvolacího soudu, posléze (zde) napadeného ústavní stížností.

Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (ústavní stížností není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.

Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud i v posuzované věci (stejně jako ve věcech dalších, kupříkladu

sp. zn. III. ÚS 75/06

, resp.

sp. zn. III. ÚS 249/06

) k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji podle citovaného § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2011

Vladimír Kůrka

soudce zpravodaj