Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 2726/11 ECLI:CZ:US:2011:4.US.2726.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court decisions on legal representation and fee waivers.

Geschäftsnummer IV.ÚS 2726/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against lower court rulings denying legal representation and fee waivers. The applicant argued that the courts arbitrarily violated his right to a fair trial and equal treatment, claiming the lower courts failed to properly assess his financial situation. The court rejected these claims, stating that the lower courts correctly applied the law and that the Constitutional Court does not act as a higher instance for reviewing factual findings or general legal interpretations in civil proceedings.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 83 Ústavy; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court does not review the factual findings or general legal interpretation of lower courts unless they violate constitutionally guaranteed fundamental rights, and complaints merely disputing the reasoning without demonstrating such a violation are inadmissible.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint fair trial rights legal representation court fees waiver Constitutional Court jurisdiction civil procedure judicial independence

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 83 Ústavy
§ 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
čl. 36 a násl. Listiny
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.
čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména pak právo na rovné postavení účastníků v civilním procesu ve smyslu čl.
čl. 37 odst. 3 Listiny
6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména pak právo na rovné postavení účastníků v civilním procesu ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i práva stěžovatele na právní pomoc v řízení před soudy či jinými orgány státní či veřejné správy ve smyslu čl.
čl. 37 odst. 2 Listiny
3 Listiny, jakož i práva stěžovatele na právní pomoc v řízení před soudy či jinými orgány státní či veřejné správy ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny.
§ 30 odst. 2 o. s. ř.
Stěžovatel má za to, že výklad aplikovaných ustanovení § 30 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 138 o.
§ 138 o. s. ř.
ve spojení s § 138 o. s. ř. byl proveden oběma obecnými soudy natolik svévolně, nesprávně a účelově, že jimi vydaná rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a základními právy občana demokratického právního státu.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného Mgr. Radomírem Přibylem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2011 č. j. 23 Co 340/2011-429 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. května 2011 č. j. 12 C 290/2008-412, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. září 2011, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména pak právo na rovné postavení účastníků v civilním procesu ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i práva stěžovatele na právní pomoc v řízení před soudy či jinými orgány státní či veřejné správy ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny.

Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Obvodním soudem nebyly shledány předpoklady, aby byl stěžovatel soudem osvobozen od soudních poplatků na straně jedné a na straně druhé nebyla shledána potřebnost ustanovení právního zástupce. K návrhu stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. UL 10/2001 uložil obvodnímu soudu, aby ve lhůtě 1 měsíce rozhodl o návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce pro řízení, neboť stěžovatel uvádí nové skutečnosti ohledně svých příjmových poměrů. Obvodní soud znovu celou věc posoudil a v odůvodnění usnesení napadeném ústavní stížností konstatoval, že ustanovení zástupce stěžovateli nelze považovat za potřebné, neboť "stěžovatel je zcela dostatečně v řízení orientován tak, aby hájil svá práva". Obvodní soud rovněž neshledal ani podmínku, že by byly dány předpoklady pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků. K odvolání stěžovatele městský soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že podle jeho názoru podmínky přiznání osvobození od soudních poplatků i k přidělení právního zástupce splňoval. Stěžovatel tvrdí, že městský soud splnění podmínek nesprávně věcně posoudil a k tomu své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Stěžovatel má za to, že výklad aplikovaných ustanovení § 30 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 138 o. s. ř. byl proveden oběma obecnými soudy natolik svévolně, nesprávně a účelově, že jimi vydaná rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a základními právy občana demokratického právního státu. Stěžovatel současně vznesl námitku podjatosti soudce Ústavního soudu Jana Musila.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

K obsahu ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatel toliko polemizuje se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy a předkládá Ústavnímu soudu vlastní představu o tom, jak by měly obecné soudy celou věc posoudit. Odvolací soud se přitom ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že stěžovatel "... formuloval náležitosti žaloby v souladu s hledisky uvedenými v ustanovení § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. Takže z tohoto pohledu žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků, potažmo o ustanovení zástupce z řad advokátů, postrádá opodstatnění".

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. V napadených rozhodnutích nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry. Ústavní soud tedy neshledal žádné pochybení ze strany obecných soudů, které by dosahovalo ústavně právní roviny a proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Stěžovatelem vznesenou námitku podjatosti soudce Ústavního soudu Jana Musila pak čtvrtý senát Ústavního soudu považuje za zcela bezpředmětnou, neboť soudce Jan Musil o posuzované věci nerozhoduje.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. října 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu