Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 2896/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.2896.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible because appeal was filed first.

Geschäftsnummer III.ÚS 2896/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Nichteintreten / Unzulässig (Inadmissible)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by N.J.S.S. against lower court rulings regarding litigation costs. The applicant had already filed an appeal against the appellate court's decision, which the Court deemed the final procedural remedy. Consequently, the Court ruled the constitutional complaint premature and inadmissible under the law.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.; § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint filed after an appeal has been lodged is inadmissible as it violates the principle of legal certainty and constitutes a premature exercise of the extraordinary remedy.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint inadmissibility premature filing procedural bar appeal final remedy principle legal certainty requirement concurrent remedies conflict

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 18. října 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti N. J. S. S., zastoupeného JUDr. Janou Barvíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Vítkovická 3276/2A, proti výrokům III. rozsudků Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 56 Co 78/2011 ze dne 27. 6. 2011 a Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 64 C 188/2010 ze dne 2. 9. 2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá z důvodů v ní podrobně rozvedených a s tvrzením porušení ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2, čl. 38 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě a porušení čl. 90 věta prvá Ústavy ČR, výroky o nákladech řízení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu připojených napadených rozhodnutí a dovolání stěžovatele ze dne 29. 9. 2011, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele proti České republice - Ministerstvu financí ČR na zaplacení finanční náhrady za specifikované nemovitosti, které nelze vydat. Rozsudkem soudu I. stupně v záhlaví označeným bylo žalobě stěžovatele vyhověno ohledně částky 4.128.571,80 Kč, v rozsahu dalších 4.128.571,80 Kč a úroků z prodlení ze žalované částky byla žaloba zamítnuta a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud pak rozsudek soudu I. stupně změnil ve výroku o úrocích z prodlení, které stěžovateli zčásti přiznal, jinak rozsudek potvrdil a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel současně s ústavní stížností také dovolání, obsahující kromě námitek směřujících do rozhodnutí ve věci samé také námitky vztahující se k rozhodnutí o nákladech řízení, a to v podstatě se shodnou argumentací jako v ústavní stížnosti.

Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Judikatura Ústavního soudu se ustálila na názoru, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci (srov. v podrobnostech kupř. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 234/11

, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz).

Obdobný závěr vyplývá mj. i z usnesení ze dne 18. ledna 2007

sp. zn. IV. ÚS 393/06

[Sb. n. u., sv. 44, str. 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním.

Pokud tedy stěžovatel, jak plyne ze shora uvedeného, podal proti označenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, je třeba tento opravný prostředek považovat za poslední procesní prostředek ochrany práv stěžovatele a z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Logickým důsledkem tohoto přístupu Ústavního soudu ovšem posléze je a nutně i musí být, že stěžovateli, jehož návrh byl takto posouzen, posléze svědčí (přirozeně) nejen oprávnění napadnout ústavní stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, nýbrž (a především) též dobrodiní zachování lhůty (k podání ústavní stížnosti) obsažené v § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Vzhledem k uvedenému bylo třeba rozhodnout, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2011

Pavel Holländer

soudce zpravodaj