Constitutional Court dismissed appeal claiming unfair costs award violated constitutional rights.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by J. K. and K. K. against the Regional Court's ruling on litigation costs. The applicants argued that the cost calculation was inadequate and violated their constitutional rights, citing specific judicial precedents. The Court held that it lacks jurisdiction to review ordinary court decisions on costs unless they involve arbitrary discretion or lack of reasoning, finding the lower court's decision fully justified.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court is not empowered to review ordinary courts' decisions on litigation costs unless they involve arbitrary discretion, lack of reasoning, or inconsistency with the proceedings.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelů J. K. a K. K., zastoupených JUDr. Michaelou Pretschovou, advokátkou se sídlem Pražská 2951, Varnsdorf, proti výroku II. a III. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2011 č. j. 11 Co 328/2011-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení výroků II. a III. v záhlaví označeného pravomocného rozhodnutí krajského soudu pro porušení jejich ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 10. 11. 2010 č. j. 20 C 103/2010-66 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem ve výroku I. konkretizovaných bytových jednotek a uložil žalobci povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení ve výši 379.963,68 Kč. Proti citovanému rozsudku podal žalobce odvolání, které posléze částečně vzal zpět, a to proti výroku ve věci samé. Odvolací soud proto v této části v záhlaví uvedeným usnesením zastavil řízení. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení pak změnil potud, že výše nákladů řízení činí 35.611,68 Kč, jinak jej potvrdil. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelé nesouhlasí se závěry krajského soudu, neboť jsou přesvědčeni, že náhradu nákladů nelze považovat za adekvátní, a to s ohledem na hodnotu předmětu určovací žaloby, okolnosti vzniku sporu, jeho závažnost i jeho možné důsledky, jakož i na nemravnost a účelovost žaloby samotné. Trvají na tom, že sazba odměny měla být v daném případě stanovena podle bodu 6 ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., nikoli tedy dle ustanovení § 5 citované vyhlášky, jak nesprávně dovozuje krajský soud. Domnívají se, že věc měla být posuzována dle nálezů Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 2811/08
,
II. ÚS 2886/07
,
II. ÚS 598/2000
a
II. ÚS 538/10
, neboť právní názor v nich vyslovený se uplatní i v případě, kdy je aplikována citovaná vyhláška, a zpochybňují argumentaci odvolacího soudu týkající se této otázky. Stěžovatelé dále vytýkají odvolacímu soudu, že jim nepřiznal žádnou náhradu nákladů odvolacího řízení, ačkoliv řízení muselo být zastaveno z důvodu, že žalobkyně vzala odvolání zpět, čímž nesplnil jejich legitimní očekávání vyplývající z ustanovení § 146 odst. 2 věta první o. s. ř.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Nezkoumá tedy celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zabývat se i eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují s právními závěry odvolacího soudu, přičemž zpochybňují aplikaci a interpretaci ustanovení o. s. ř. o náhradě nákladů řízení a citovaných ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb.. Výsledek soudního řízení považují s ohledem na všechny okolnosti za nespravedlivý a u Ústavního soudu se domáhají z jejich pohledu spravedlivého řešení sporu. Svojí argumentací, která zůstává zcela v rovině jednoduchého práva, však staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu, jak již bylo výše řečeno, nepřísluší. Aplikace a interpretace jednoduchého práva, tedy i ustanovení § 142 a násl. o. s.ř. včetně prováděcích vyhlášek je věcí obecných soudů.
V této souvislosti Ústavní soud odkazuje i na svoji judikaturu vztahující se k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, v níž se opakovaně vyjádřil tak, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 109/03
,
sp. zn. IV. ÚS 10/98
,
sp. zn. I. ÚS 30/02
dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či
sp. zn. IV. ÚS 303/02
ve SbNU sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavně právní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především tam, kde úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, tam, kde je rozhodnutí soudu zcela nedostatečně odůvodněno, případně tam, kde nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení.
Ústavní soud neshledal, že by se krajský soud v projednávané věci dopustil shora vymezených pochybení. Napadené usnesení je dle jeho názoru založeno na racionální a vyčerpávající argumentaci, kterou námitky stěžovatelů nejsou schopny jakkoliv vyvrátit. Odvolací soud v odůvodnění usnesení dostatečně vysvětlil, proč na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení úspěšných stěžovatelů aplikoval ustanovení § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., a je z něj zřejmé, jak dospěl k celkové částce ve výši 35.611,68 Kč. Rovněž se řádně a přesvědčivě vypořádal s odkazem stěžovatelů na nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 2811/08
.
Nelze přisvědčit ani námitce týkající se nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud o nich rozhodl v souladu s ustanoveními § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na úspěch účastníků sporu ve věci, který je dle jeho mínění za situace, kdy odvolací řízení bylo z důvodu zpětvzetí odvolání proti výroku ve věci samé zastaveno a výrok o náhradě nákladů řízení soudu prvního stupně byl změněn ve prospěch žalobce, shodný. Uvedenému závěru z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout, i v tomto případě lze nákladový výrok, který je dostatečně odůvodněn, považovat za souladný s průběhem řízení.
Lze tedy shrnout, že Ústavní soud, jenž nehodnotí správnost či nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení, ale toliko jeho ústavní konformitu, nedospěl v projednávané věci k závěru, že by usnesení krajského soudu vykazovalo rysy protiústavnosti. V daném případě jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelé namítají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu