Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 2564/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.2564.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismissed constitutional complaint as mere disagreement with lower court findings does not violate fair trial rights.

Geschäftsnummer III.ÚS 2564/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against civil court rulings establishing a real right burden. The applicant argued that the lower courts violated fair trial rights and property rights by misapplying civil code provisions regarding the creation of the burden. The court ruled that its role is limited to protecting constitutional validity, not reviewing the correctness of ordinary law application or re-evaluating evidence unless there is extreme inconsistency suggesting arbitrariness.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court's jurisdiction is restricted to ensuring constitutional validity and does not extend to reviewing the correctness of ordinary law application; a constitutional violation is presumed only when evidence evaluation reveals extreme inconsistency indicating arbitrariness, and mere disagreement with factual findings or legal conclusions by lower courts does not constitute a violation of fair trial rights.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional Court jurisdiction fair trial rights violation real right burden creation evidence evaluation review ordinary law correctness arbitrariness presumption property rights protection

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále jimi měly být porušeny čl.
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst.
I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem ve Žďáře nad Sázavou, Nádražní 21, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 6. 2011 č. j. 22 Cdo 1321/2009-333, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2008 č. j. 15 Co 94/2008-295 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 19. 11. 2007 č. j. 9 C 41/2001-258, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále jimi měly být porušeny čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Z ústavní stížnosti a z kopií přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem okresní soud zřídil právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku, specifikovanému v rozsudku, ve prospěch vedlejšího účastníka (v řízení před obecnými soudy žalobce) a každého dalšího vlastníka stavby, specifikované v rozsudku. Krajský soud, jako soud odvolací, napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a předestírá zde obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného odvolání i dovolání (včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení). Stěžovatel i nadále polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy postupovaly při zjišťování skutkového stavu a interpretovaly a aplikovaly příslušná ustanovení občanského zákoníku. Nadto stěžovatel též polemizuje se způsobem, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jím podaného dovolání. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [k tomu srov. nález

sp. zn. I. ÚS 4/04

ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405) nebo nález

sp. zn. I. ÚS 553/05

ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].

Ústavní soud proto vztáhl shora uvedená kritéria na napadená rozhodnutí a neshledal nic, co by svědčilo o porušení základních práv stěžovatele. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřel především o polemiku se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů v proběhnuvším řízení o zřízení věcného břemene. Stěžovatel tímto staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou ve svém obsahu pouze polemikou s právními závěry obecných soudů.

Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních důkazů klíčových pro posouzení otázky zřízení věcného břemene a podrobně zdůvodnily, o které skutečnosti opřely svá rozhodnutí. Za nepřípadnou shledal Ústavní soud i polemiku stěžovatele se způsobem, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jím podaného dovolání. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jak tvrdí stěžovatel.

Ze skutečnosti, že se stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a napadená rozhodnutí proto neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu