Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 388/10 ECLI:CZ:US:2011:4.US.388.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as administrative courts correctly handled student rehabilitation case without violating fair trial rights.

Geschäftsnummer IV.ÚS 388/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a student against administrative court rulings regarding his academic rehabilitation. The petitioner argued that the lack of a formal decision by the school director violated his right to a fair process, claiming he could not defend himself without a written ruling. The court determined that the administrative courts properly assessed the facts and that the complaint merely represented a continued disagreement with their conclusions rather than a constitutional violation.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Law č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Law č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích: The Constitutional Court reviews administrative decisions only for compliance with constitutional principles, not for substantive correctness, and dismisses complaints that merely dispute factual findings or legal interpretations without demonstrating a violation of fundamental rights.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal administrative court review student academic rehabilitation fair trial rights substantive correctness standard legal interpretation review fundamental rights protection

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Law No. 87/1991 Coll., on extrajudicial rehabilitation

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele B. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Křižíkova 16, 186 00 Praha 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2009 č. j. 3 Ans 3/2009-142 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009 č. j. 44 Ca 22/2008-111, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Dne 9. 2. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena postupně doplňovaná ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces - základní práva a svobody jsou totiž pod ochranou soudní moci. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stěžovatel domáhal "náležitého" rozhodnutí ve věci své studijní rehabilitace podle § 18 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů - stěžovatel, zjednodušeně řečeno, nesouhlasí s tím, že při nesplnění podmínek studijní rehabilitace ředitel školy nevydá žádné rozhodnutí; osvědčení (rozhodnutí) totiž vydá jen při splnění podmínek studijní rehabilitace. Takováto situace ovšem podle stěžovatele vede k tomu, že v případě nevyhovění žádosti o studijní rehabilitaci se stěžovatel nemůže nikterak bránit, protože zde žádné rozhodnutí není formálně vydáno.

II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

K věci samé Ústavní soud ještě uvádí, že stěžovatel se opakovaně snaží dosáhnout v rámci správního soudnictví své studijní středoškolské rehabilitace - soudy ovšem stěžovateli v rámci svých rozhodnutí opakovaně sdělují (rozhodnutí napadená touto ústavní stížností nejsou výjimkou), že to není možné - přitom ani žaloba proti nečinnosti ředitele gymnázia není prostředkem, jím se stěžovatel může své rehabilitace domoci; ovšem to již stěžovateli dostatečně objasnily správní soudy v právě projednávané věci.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu