Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 2431/11 ECLI:CZ:US:2011:4.US.2431.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to meet mandatory lawyer representation requirements.

Geschäftsnummer IV.ÚS 2431/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint because the submission failed to comply with mandatory formal requirements. The applicant submitted the complaint without a lawyer's full power of attorney, despite having been repeatedly informed of this necessity in over 140 prior proceedings. The court ruled that the statutory sixty-day deadline was sufficient and that further extensions or repeated warnings would unfairly privilege the applicant over other litigants.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Law on the Constitutional Court § 30 odst. 1; § 43 odst. 1 písm. a): The Constitutional Court may reject a constitutional complaint if the applicant fails to meet mandatory requirements for representation by a lawyer, provided the applicant was previously informed of these obligations.

Schlagwörter

KI-generiert
mandatory lawyer representation constitutional complaint admissibility full power of attorney procedural formalities unfair privilege repeated warnings statutory deadline

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law on the Constitutional Court, § 30 odst. 1
Law on the Constitutional Court, § 41 písm. b)
Law on the Constitutional Court, § 43 odst. 1 písm. a)
Law on the Constitutional Court, § 43 odst. 3
Law on the Constitutional Court, § 72 odst. 3

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o návrhu stěžovatele P. Č., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2011 sp. zn. 28 Cdo 822/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu bylo dne 16. srpna 2011 doručeno podání, kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na soudní ochranu. Stěžovatel ve svém podání uvedl, že je zastoupen Mgr. P. P., jehož plná moc ovšem k návrhu nebyla přiložena. Fakticky tedy stěžovatel právně zastoupen nebyl.

Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.

Stěžovatel ve svém podání nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Pokud podmínka povinného zastoupení před Ústavním soudem a sepis ústavní stížnosti advokátem, jenž ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem zákon o Ústavním soudu, není splněna, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění této vady ve stanovené lhůtě. Z evidence Ústavního soudu se zjišťuje, že stěžovatel podal od roku 2007 k Ústavnímu soudu přes 140 podání. Z mnoha řízení vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučen (kupř. řízení pod

sp. zn. I. ÚS 257/09

,

I. ÚS 467/09

,

I. ÚS 787/09

,

III. ÚS 291/09

,

IV. ÚS 424/09

,

III. ÚS 1204/10

,

II. ÚS 1778/10

,

II. ÚS 289/11

atd. in http://nalus.usoud.cz). Za zmíněnou dobu byl tedy stěžovatel opakovaně a dostatečně informován o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem a aby byla k podané ústavní stížnosti přiložena plná moc advokáta, který stěžovatele zastupuje.

Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. V daném případě si byl stěžovatel v okamžiku podání nepochybně vědom zákonem předvídaných požadavků na obsahové a formální náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Zákonná šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudkyně zpravodajka i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzývala k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 30. srpna 2011

Vlasta Formánková v.r.

soudkyně zpravodajka