III.ÚS 946/11 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti I. K., zastoupeného JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou se sídlem K. Sliwky 125, 733 01 Karviná - Fryštát, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. ledna 2011 č. j. 21 Cdo 4395/2009-231, rozsudku Krajského soudu Ostrava ze dne 26. února 2009 č. j. 8 Co 58/2009-191 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov ze dne 15. října 2008 č. j. 110 C 66/2007-156, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu Ostrava a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2011, napadá stěžovatel všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina").

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl, že první žalovaný Č. K. je vlastníkem nemovitostí identifikovaných ve výroku pod bodem I rozsudku (dále jen "předmětné nemovitosti") a dále určil, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem zapsaným v katastru nemovitostí na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 7. 1. 2003 s právními účinky vkladu práva ke dni 13. 1. 2003. Pod bodem výroku III rozsudku rozhodl soud o náhradě nákladů řízení.

Žalobce JUDr. K. K. (dále jen "žalobce") se domáhal určení, že první žalovaný Č. K. je vlastníkem předmětných nemovitostí a že došlo k zániku zástavní smlouvy váznoucí na předmětných nemovitostech, neboť je věřitelem tohoto žalovaného a svědčí mu směnečná pohledávka ve výši 545 000,- Kč, která mu byla přiznána pravomocným a vykonatelným směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Ostravě, potvrzeného rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci. Pro dobytí této pohledávky vede žalobce exekuční řízení vedené na předmětné nemovitosti. Exekuce je bezvýsledná, protože vlastnictví k nemovitostem bylo převedeno na druhého žalovaného I. K. ("stěžovatele"). K převodu nemovitostí mělo dojít v souvislosti s tím, že první žalovaný uzavřel se společností INVESTMENT PREMIER k. s. smlouvu o úvěru, přičemž stěžovatel jako druhý žalovaný a M. K. byli při jejím uzavření jeho ručiteli. Poskytnutý úvěr do výše 1 200 000,- Kč byl zajištěn zástavní smlouvou a dne 7. 1. 2003 smlouvou o zajišťovacím převodu práva k předmětným nemovitostem prvního žalovaného.

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce prokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Označený soud neshledal smlouvu o úvěru uzavřenou mezi prvním žalovaným a společností INVESTMENT PREMIER k. s. za neplatnou, neurčitou či nesrozumitelnou. Ke shodnému závěru dospěl tento soud i ohledně dalších dvou smluv týchž účastníků - smlouvy zástavní a smlouvy o zajišťovacím převodu práva k předmětným nemovitostem. V souvislosti s posledně uvedenou smlouvou soud zdůraznil, že věřitel podle článku VI smlouvy nebyl oprávněn ponechat si předmětné nemovitosti ve svém vlastnictví, ale k uspokojení své pohledávky je oprávněn je prodat (tím měla být vyloučena možnost vzniku propadné zástavy). Pokud tato pohledávka byla "v neuhrazené výši" následně postoupena společnosti NATURE CAPITAL a. s. a ta pak ji postoupila stěžovateli, neshledal okresní soud ani tato postoupení pohledávky neplatnými.

Protože však stěžovatel ve své účastnické výpovědi vyjádřil vůli si předmětné nemovitosti trvale ponechat ve svém vlastnictví a nehodlal je odprodat a z výtěžku prodeje tak uhradit dluh prvního žalovaného, hodnotil tento projev vůle stěžovatele okresní soud jako rozporný s obsahem smlouvy o zajišťovacím převodu práva k nemovitostem. Z tohoto důvodu okresní soud považoval postoupení zajišťovacího institutu na stěžovatele za neplatné.

Závěrem okresní soud uvedl, že pokud pohledávka z úvěrové smlouvy byla zcela uhrazena, pak zástavní právo k předmětným nemovitostem zaniklo.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 2. 2009 č. j. 8 Co 58/2009-191 rozsudek okresního soudu v odstavci I výroku potvrdil a v odstavcích II a III výroku jej změnil tak, že žalobu na určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem zapsaným v katastru nemovitostí s právnímu účinky vkladu ke dni 13. 1. 2003, zamítl.

Skutková zjištění učiněná okresním soudem označil odvolací soud za správná, proto na ně v odůvodnění svého rozsudku ve stručnosti odkázal. Souhlasil rovněž s názorem okresního soudu o prokázání naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, a to i za situace, v níž v době přiznání nároku žalobci nebyl první žalovaný již vlastníkem předmětných nemovitostí.

Odlišně oproti okresnímu soudu hodnotil odvolací soud bod VI. smlouvy o zajištění převodu vlastnického práva, které shledal neplatným (§ 39 občanského zákoníku) pro zjevný rozpor s § 553 občanského zákoníku. Podle obsahu tohoto ujednání se ve skutečnosti podle názoru odvolacího soudu jedná o tzv. propadnou zástavu. Na neplatnosti této smlouvy již nemohlo nic změnit ani další ujednání této smlouvy, podle něhož "věřitel si není oprávněn ponechat předmětné nemovitosti ve svém vlastnictví". Z důvodu neplatnosti smlouvy o zajištění převodu vlastnictví je tak i podle názoru odvolacího soudu první žalovaný i nadále vlastníkem předmětných nemovitostí.

Ve vztahu k měnícímu výroku odvolací soud poukázal na nedostatek aktivní legitimace žalobce k podání této žaloby.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 26. 1. 2011 č. j. 21 Cdo 4395/2009-231 dovolání stěžovatele a prvního žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu o určení vlastnického práva zamítl, jinak dovolání odmítl.

Ve vztahu k odmítavému výroku svého rozsudku dovolací soud s odvoláním na posouzení subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání stěžovatele (a prvního žalovaného) konstatoval, že zamítnutím žaloby stěžovateli nevznikla žádná objektivní újma, proto nebyl oprávněn k podání dovolání proti této části výroku odvolacího soudu.

S odvoláním na závěry uvedené ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 31 Odo 495/2006, dovolací soud uvedl, že zajišťovací převod práva podle ustanovení § 553 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") nelze sjednat jako "fiduciární převod práva", jinak řečeno, taková smlouva je neplatná, pokud neobsahuje ujednání o vzájemném vypořádání smluvních stran v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku včas a řádně neuhradí, obdobně pokud obsahuje pouze ujednání, podle něhož se bez dalšího věřitel stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky v případě prodlení dlužníka s úhradou. V takovém případě jde podle dovolacího soudu o nepřípustné ujednání o tzv. propadné zástavě [§ 169 písm. e) obč. zák.].

II. Stěžovatel tvrdí, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2011 č. j. 21 Cdo 4395/2009-231 bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení výše označeného práva spatřuje stěžovatel v tom, že své dovolání odůvodnil, mimo jiné, též poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 188/2005, v němž dovolací soud odkazem na jiné své rozhodnutí ze dne 27. 11. 2003 sp. zn. 30 Cdo 2089/2002 dospěl ohledně smlouvy o zajišťovacím převodu práva k opačnému závěru, tj., že smlouva je platná, neboť splňuje veškeré náležitosti byť kusé právní úpravy podle § 553 obč. zák.

V této souvislosti stěžovatel namítá, že změnou judikatury dovolacího soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť jeho součástí je i právní jistota, kterou mají soudy poskytovat účastníkům řízení "tzv. ustálenou judikaturou". Jestliže je součástí činnosti Nejvyššího soudu sjednocování judikatury soudů nižších stupňů v případě jejich rozdílné rozhodovací praxe ve skutkově shodných či obdobných případech, mělo by i jeho rozhodování prý nést znaky určité stálosti.

Stěžovatel dále poukazuje na časový rámec, v němž bylo rozhodováno ve věci sp. zn. 33 Odo 188/2005 a následnou změnu právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřenou v jeho rozhodnutí ze dne 26. 1. 2011 s uvedením odkazu na rozhodnutí ze dne 15. 10. 2008, obsahujícím již změněný právní názor ve výše uvedené problematice. I když stěžovatel připouští možnost vývoje soudní judikatury beze změny příslušného právního předpisu, je prý "diametrální změna právního názoru Nejvyššího soudu v krátké době zřejmým popřením smyslu dovolacího řízení". Z Nejvyššího soudu se tak prý stává jen "další rozhodovací instance", která neplní funkci uloženou mu v ustanovení § 227 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud údajně nedostál ani své povinnosti, pokud změnu svého dosavadního právního názoru v případě povahy smlouvy o zajišťovacím převodu práva přiléhavě neodůvodnil.

III. Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelek dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a není proto jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu výkladu a použití podústavního práva, může tak učinit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel.

Těžiště námitek stěžovatele spočívá jednak v nesouhlasu s interpretací ustanovení § 553 obč. zák. tak, jak je provedl soud odvolací a dovolací a dále v nesouhlasu se změnou právního názoru dovolacího soudu.

Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí připomněl, Ústavnímu soudu nepřísluší výklad tzv. jednoduchého práva, ale jeho úkolem je ochrana práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Výklad tzv. jednoduchého práva nebo hodnocení skutkových otázek je v plné kompetenci obecných soudů. Při výkonu této pravomoci je povinností obecných soudů postupovat tak, aby bylo šetřeno účelu a smyslu ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů. V případě nesouhlasu stěžovatele se samotným výkladem ustanovení § 553 obč. zák. tak, jak byla provedena nejen dovolacím, ale i odvolacím soudem, je třeba uvést, že ve smyslu ustanovení § 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákona o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, přísluší Nejvyššímu soudu zajišťování zákonnosti rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jejich jednotného rozhodování zaujímá k nim příslušná stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu nenáleží.

Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout v případě, že by interpretace ve věci aplikované právní normy byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus); v takovém případě totiž dochází k dotčení v základních právech a svobodách (např. nález ze dne 20. 1. 2000

sp. zn. III. ÚS 150/99

, N 9/17 SbNU 73).

Při nalézání práva je naprostou samozřejmostí, že soud vždy vychází z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich zcela specifické okolnosti mohou být, jako je tomu v projednávané věci, značně komplikované a netypické; právě tato okolnost je důležitá k tomu, aby soud, který je v rovině ústavního práva vázán požadavkem nalézání spravedlivého řešení, nelpěl na šablonovitém přístupu a formalistickém rozhodování jen proto, aby "přizpůsobil" svůj právní názor založený na skutkových zjištěních konkrétní věci již dříve existující judikatuře.

V návaznosti na výše uvedené skutečnosti proto Ústavní soud nemůže zvažovat, zda je či není podaný výklad dané problematiky "optimální", ale pouze to, jestli není interpretace natolik extrémní, a tudíž svévolná, že by z tohoto důvodu vybočovala z mezí zakotvených v Listině. K takovému zjištění však Ústavní soud nedospěl.

Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 18. 11. 2009

sp. zn. II. ÚS 2812/09

v souvislosti se změnou judikatury uvedl, že "jednou judikovaný názor není nedotknutelný a neměnný, přičemž ani změna judikatury promítající se v řešení konkrétního případu nemusí vždy znamenat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele". Obdobně též v nálezu ze dne 5. 8. 2009

sp. zn. I. ÚS 566/07

(oba dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud zdůraznil nutnost vývoje judikatury, ovšem s tím omezením, že ke změně judikovaného názoru je nezbytné přistupovat (jako ke každé změně) obezřetně, pečlivě ji odůvodnit a vzít v úvahu, zda negativní následky, které s sebou přinese, nebudou větší, než pozitiva. Je přípustné, aby v případě existence legitimního důvodu pro změnu interpretace právní normy mohl soud dřívější judikaturu změnit. Je tomu tak i proto, že právní norma, byť sebelépe koncipovaná, nemůže nikdy ve svém textu postihnout veškeré možnosti a případy, na něž lze její účinky vztáhnout.

V souvislosti s námitkou stěžovatele o údajném porušení "§ 227 odst. 1 písm. c) o. s. ř." Ústavní soud poznamenává, že ze strany stěžovatele pravděpodobně jde o písařskou chybu, neboť předmětné ustanovení bylo z občanského soudního řádu vypuštěno s účinností k 31. 2. 1992 zákonem č. 263/1992 Sb.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2011

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu