Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 1448/11 ECLI:CZ:US:2011:1.US.1448.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal on bias claims as it is not a court of law review.

Geschäftsnummer I.ÚS 1448/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint regarding alleged judicial bias. The applicant argued that judges were biased due to their past membership in the Communist Party, but the Court found no specific evidence of actual bias. The Court ruled that it does not review the legality of ordinary court decisions unless a fundamental right is violated.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not review the correctness of ordinary court decisions unless a fundamental right is violated.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional Court jurisdiction Judicial bias complaint Communist Party membership Ordinary court review Fundamental rights violation

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 42 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
§ 42 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dne 20.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl.
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 30. května 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného Mgr. Robertem Holmanem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 583/15, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011 sp. zn. 4 Nd 32/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou telefaxem dne 19. 5. 2011 a řádně doplněnou ve smyslu ust. § 42 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dne 20. 5. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud o stěžovatelem vznesené námitce podjatosti tak, že soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Zdeněk Kovařík, JUDr. Hana Voclová a JUDr. Stanislav Bernard nejsou vyloučení z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 255/2010. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jeho argumenty o podjatosti soudců vrchního soudu s tím, že soudci vrchního soudu byli členy KSČ a ztotožnili se s komunistickou ideologií, čemuž odpovídají i jejich povahové vlastnosti a snížená citlivost k lidským právům; Nejvyšší soud neuvedl, zda a jak se tito soudci zbavili svého dřívějšího pohledu na svět a nenávisti k disidentům. Stěžovatel odkázal na nálezy

sp. zn. I. ÚS 517/2010

a

I. ÚS 722/05

, z nichž i citoval. Stěžovatel dále namítl, že rovněž soudci Nejvyššího soudu, kteří rozhodovali o námitce podjatosti soudců vrchního soudu, byli členové KSČ. Dle stěžovatele nemohou již z povahy věci soudci - bývalí členové KSČ rozhodovat o námitce podjatosti, jejíž podstatou je členství v KSČ soudců nižšího stupně. Dle stěžovatele je tak v podstatě rozhodnutí soudců Nejvyššího soudu - bývalých členů KSČ rozhodnutím ve vlastní věci v budoucnu (tito byli také členy KSČ).

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Uvedenou argumentací stěžovatele se již zabýval III. senát Ústavního soudu, a to ve věci

sp. zn. III. ÚS 3268/10

a

sp. zn. III. ÚS 860/11

. Závěry Ústavního soudu uvedené v usnesení

sp. zn. III. ÚS 3268/10

a

sp. zn. III. ÚS 860/11

lze přitom zcela vztáhnout i na nyní projednávanou věc, neboť rovněž v nyní projednávané věci stěžovatel opíral námitku podjatosti určitých soudců vrchního soudu pouze obecně o jejich bývalé členství v Komunistické straně Československa, přičemž v předchozím řízení neuvedl k žádnému soudci vrchního soudu konkrétní skutečnosti nasvědčující podjatosti a tyto neuvádí ani nyní v ústavní stížnosti; Nejvyšší soud se přitom ve svém usnesení dostatečně s námitkou stěžovatele o podjatosti soudců vrchního soudu vypořádal. Ústavní soud proto odkazuje na své závěry uvedené v odůvodnění usnesení

sp. zn. III. ÚS 3268/10

a

sp. zn. III. ÚS 860/11

. V projednávané věci je pak třeba ještě dodat, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti nyní de facto namítá podjatost i soudců Nejvyššího soudu, kteří rozhodovali o stěžovatelově námitce podjatosti soudců vrchního soudu, rovněž v tomto případě námitku podjatosti opírá toliko obecně o jejich bývalé členství v Komunistické straně Československa a neuvádí žádné konkrétní skutečnosti ve smyslu nastíněném již v usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 3268/10

, které by měly nasvědčovat podjatosti těchto tří soudců Nejvyššího soudu totožně viz usnesení

sp. zn. III. ÚS 860/11

ze dne 5. 5. 2011).

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2011

Vojen Güttler

předseda senátu