III.ÚS 452/11 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. H., proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2010 č. j. 25 Co 473/2010-290 a Okresního soudu v Jičíně ze dne 12. 3. 2010 č. j. 3 C 109/2006-240, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 15. 2. 2011 bylo Ústavnímu doručeno podání, v němž stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v její věci a dále aby "z právních předpisů odstranil povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační i ústavní stížnosti i jejich zpoplatnění soudními poplatky".

Navrhovatelčino podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§ 34, § 72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a pro řízení před Ústavním soudem nebyla navrhovatelka zastoupena advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu).

K odstranění formálních a obsahových nedostatků podání, jakož i nedostatku povinného zastoupení advokátem, byla navrhovatelka vedena písemnou výzvou, doručenou jí dne 12. 3. 2011, v níž byl též upozorněna, že nestane-li se tak ve lhůtě 30 dnů, bude návrh odmítnut. Dostalo se jí náležitého poučení, jaké náležitosti má návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem obsahovat, a jakými nedostatky oproti tomu trpí.

Ačkoli bylo navrhovatelce vyhověno v žádosti (ze dne 13. 4. 2011) o prodloužení stanovené lhůty o dalších 30 dnů (sdělení o tom jí bylo doručeno dne 24. 4. 2011), nebyly ani v této - nové - lhůtě dříve vytknuté vady odstraněny.

Další žádosti navrhovatelky o opětovné prodloužení lhůty k odstranění vad (doručené Ústavnímu soudu dne 26. 5. 2011) již vyhověno nebylo s tím, že zákonná šedesátidenní lhůta je plně dostačující pro podání formálně perfektní ústavní stížnosti, a její faktické prodlužování stanovováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být výjimečné. Navrhovatelkou uváděná okolnost, pro kterou by měla být lhůta určená jí k odstranění vad znovu prodloužena (opakovaně nepříznivá zdravotní situace v rodině), pak za onen výjimečný důvod považovat již nelze; neodůvodněné prodlužování lhůty by navrhovatelku též neoprávněně zvýhodňovalo ve srovnání s jinými stěžovateli, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. Nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že již při podání ústavní stížnosti bylo navrhovatelce z jiných řízení vedených u Ústavního soudu (a to již od roku 2004) známo, jaké náležitosti má návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem obsahovat, jakož i to, že v řízení před Ústavním soudem je vyžadováno povinné zastoupení advokátem.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než postupovat podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) návrh navrhovatelky odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2011

Vladimír Kůrka

soudce zpravodaj