Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 3568/10 ECLI:CZ:US:2011:2.US.3568.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding enforcement order based on non-final judgment.

Geschäftsnummer II.ÚS 3568/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by M. K. against the Municipal Court's refusal to enforce a judgment. The applicant argued that a district court ruling appeared enforceable despite being overturned by a higher court, and claimed she was denied the right to be heard in the appellate proceedings. The Court determined the complaint was frivolous because the underlying judgment lacked legal force and the amount involved was too small for constitutional review.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as manifestly unfounded when the underlying legal title is not legally binding or the case involves a trivial amount.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal enforcement order refusal non-final judgment manifestly unfounded right to be heard bagatelní case ultra petitum

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Evou Ruthovou, advokátkou se sídlem Říční 1774, Varnsdorf, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 315/2009-43 ze dne 10. 11. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která ve spojení s doplňujícím podáním ze dne 4. 4. 2011 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení usnesení Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 315/2009-43 ze dne 10. 11. 2010, kterým bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "obvodní soud") č. j. 34 E 925/2009-9 ze dne 25. 5. 2009, a to tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí se zamítá (výrok I.). Ve výroku II. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Předchozím rozhodnutím obvodního soudu byl k návrhu stěžovatelky jako oprávněné podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 7 C 364/2000-89 ze dne 1. 10. 2002 k uspokojení nároku oprávněné ve výši 13.576,- Kč s příslušenstvím a pro náklady exekuce nařízen výkon rozhodnutí, a to přikázáním uplatněné pohledávky z účtu povinné České republiky - Ministerstva financí. Na podkladě odvolání povinné bylo posléze vydáno shora označené rozhodnutí Městského soudu v Praze. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že pro nařízení výkonu rozhodnutí nebyla splněna základní podmínka - existence vykonatelného rozhodnutí, jež by ukládalo vymáhanou povinnost. Dle zjištění odvolacího soudu rozsudek Okresního soudu v České Lípě č. j. 7 C 364/2000-89 ze dne 1. 10. 2002 nikdy nenabyl právní moci, neboť byl k odvolání žalované (nyní povinné) změněn ve vyhovujícím výroku o věci samé rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec č. j. 29 Co 583/2002-125 ze dne 27. 5. 2004 tak, že žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 13.576,- Kč byla zamítnuta. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 1. 2009. Pokud se stěžovatelka odvolávala na usnesení Okresního soudu v České Lípě č. j. 7 C 364/2000-141 ze dne 11. 7. 2008, kterým byly v původním změněném rozsudku opraveny písařské chyby, pak se nejednalo o nový titul.

V ústavní stížnosti stěžovatelka projevila nesouhlas s rozhodnutím Městského soudu v Praze, podle jejího názoru se ve své rozhodovací pravomoci dopustil řady chyb, které vedly k porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka uvedla, že doložka právní moci na rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 10. 2002, zejména však doložka právní moci na usnesení téhož soudu ze dne 11. 7. 2008, byly způsobilé vzbudit v laikovi jednoznačný dojem, že se jedná o vykonatelná rozhodnutí. Totožný dojem uvedená rozhodnutí vzbudila i u pracovnice Obvodního soudu pro Prahu 1, která výkon rozhodnutí nařídila. Ve vztahu k měnícímu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 27. 5. 2004 stěžovatelka poukázala na skutečnost, že nebyla v řízení před tímto soudem řádně zastoupena a byla jí tak odňata možnost jednat před soudem.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jak bylo shora shrnuto, vyplývá, že soud se námitkami stěžovatelky ohledně tvrzené existence vykonatelného titulu podrobně zabýval. Ústavní soud konstatuje, že z hlediska ústavnosti nemá napadenému rozhodnutí co vytknout. Námitky stěžovatelky lze považovat toliko za výraz její nespokojenosti s výsledkem řízení před obecnými soudy, která však sama o sobě zásah do práva na spravedlivý proces založit nemůže.

Stěžovatelka svoji argumentaci staví na jakémsi zdání vykonatelnosti rozhodnutí, které mohla v laikovi vyvolat doložka právní moci. Ústavní soud se po prozkoumání dotčeného rozhodnutí s tímto neztotožňuje. Doložka právní moci vyznačená na rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 7 C 364/2000-89 ze dne 1. 10. 2002 obsahuje jednoznačný údaj o tom, že ve výroku ve věci samé (výrok I.) a dalších výrocích došlo ke změně.

Pokud jde o tvrzené odnětí práva jednat před soudem, Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Námitkám, které neměly vztah k navrhovanému petitu, se tedy věnovat nemohl.

Ústavní soud dále nemohl přehlédnout, vzhledem k výši potencionálně vykonávané částky, že se jedná o věc v rovině ústavněprávního přezkumu bagatelní a již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 2538/09

ze dne 7. 10. 2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu