Constitutional Court dismisses constitutional complaint filed prematurely after exhausting ordinary appeal remedies.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint and the request to revoke § 177 of the Insolvency Act. The petitioner, Home Credit a.s., filed the complaint after filing an appeal to the Supreme Court, arguing violations of fundamental rights. The Court ruled that the appeal constituted the final procedural remedy, making the constitutional complaint inadmissible as premature. Consequently, the Court applied established jurisprudence to reject the complaint without a merits review.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means provided by law, where an ordinary appeal counts as the final remedy.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 16. května 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti stěžovatele Home Credit a. s., se sídlem v Brně, Moravské náměstí 249/8, zastoupeného JUDr. Vladimírem Bulínským, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 13, proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č. j. KSLB 57 INS 6246/2010-P3-2 ze dne 3. 11. 2010 a Vrchního soudu v Praze č. j. VSPH 24/2011-P3-11 ze dne 23. 2. 2011 a o návrhu na zrušení ustanovení § 177 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení § 177 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění
Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6, čl. 13, čl. 17 a 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a domáhá se proto jejich zrušení Ústavním soudem. Spolu s ústavní stížností podal také návrh na zrušení shora označeného zákonného ustanovení. Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti, podal stěžovatel proti označenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze také dovolání k Nejvyššímu soudu.
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou, a dále vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Judikatura Ústavního soudu se ustálila na názoru, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci (srov. v podrobnostech kupř. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 234/11
, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz). Obdobný závěr vyplývá mj. i z usnesení ze dne 18. ledna 2007
sp. zn. IV. ÚS 393/06
[Sb. n. u., sv. 44, str. 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním.
Pokud tedy stěžovatel svého práva podat mimořádný opravný prostředek využil, je nezbytné jím podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Důvod pro aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) cit. zákona, jehož se stěžovatel dovolává, shledán nebyl.
Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení zákonného ustanovení, lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení § 43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh.
Za tohoto stavu byly ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 177 insolvenčního zákona bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuty podle § 43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Logickým důsledkem tohoto přístupu Ústavního soudu ovšem posléze je a nutně i musí být, že stěžovateli, jehož návrh byl takto posouzen, posléze svědčí (přirozeně) nejen oprávnění napadnout ústavní stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, nýbrž (a především) též dobrodiní zachování lhůty (k podání ústavní stížnosti) obsažené v § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2011
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu