II.ÚS 134/11 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem Sládek & Partners, advokátní kanceláře, v. o. s., se sídlem v Praze, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 323/2010-229 ze dne 30. září 2010, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku č. j. P 13/2003-158 ze dne 12. května 2010, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a 1) L. M., 2) M. M. a 3) M. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 12. ledna 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně zamítnut jeho návrh na snížení příspěvku, který je povinen přispívat na výživu vedlejších účastníků 2) a 3) (dále jen "nezletilí"), a byl zamítnut návrh vedlejší účastnice řízení 1) (dále jen "matka") na zvýšení téhož příspěvku. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatele a matky jednak změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o návrhu matky tak, že stěžovateli bylo uloženo, aby s účinností od 1. září 2009 přispíval na výživné nezletilých částkou 3.800 Kč resp. 2.800 Kč měsíčně, bylo povoleno splácení v mezidobí vzniklého dluhu na výživném a bylo konstatováno, že se tím mění rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 25 Nc 401/2001-191 ze dne 17. července 2002 ve výrocích o výživném, a dále byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně návrhu stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že při vydání napadených rozhodnutí byla porušena jeho základní práva podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.¨

2. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve detailně rozebírá vlastní příjmovou situaci a poukazuje na to, že bylo v řízení před obecnými soudy prokázáno, že není příznivá. Přišel o výhodnější zaměstnání a byl nucen hypotékou splatit dluh z vypořádání společného jmění manželů. Poukazuje na rozhodovací činnost Ústavního soudu a tvrdí, že obecné soudy porušily své povinnosti, když jej na jedné straně nutí do subjektivně či objektivně nemožných dispozic s majetkem, a na druhé straně ponechávají zcela stranou velmi dobrou majetkovou situaci matky a z toho plynoucí velmi dobou životní úroveň jak matky tak i nezletilých. Obecným soudům tedy vytýká, že se danou situaci nezabývaly komplexně, a že jej fakticky i napadenými rozhodnutími přivedly do situace, kdy nemá z čeho hradit i nejzákladnější životní potřeby. Nemožnosti podat dovolání zneužívá podle stěžovatele daný senát odvolacího soudu v neprospěch otců.

3. Dále namítá, že napadenými rozhodnutími byl fakticky znemožněn jeho styk s nezletilými, protože stěžovatel v jejich důsledku nebude mít finanční prostředky ani na úhradu cest, ani aby jim cokoliv pořídil, a znamenají faktickou hrozbu trestního stíhání pro neplnění vyživovací povinnosti. Soudem nařízený styk prostřednictvím Centra rodinné terapie navíc v praxi nefunguje a obecné soudy nezajistily jemu přiznaný nárok na styk dětmi a stěžovatel je tak v důsledku rozhodování obecných soudů více než pět let prakticky vyloučen z jakéhokoliv kontaktu s nezletilými.

4. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

5. Ústavní soud není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod (srov.

sp. zn. I. ÚS 68/93

, N 17/1 SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy proto může mít za následek porušení základních práv a svobod zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov.

sp. zn. III. ÚS 671/02

, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze takto vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov.

sp. zn. IV. ÚS 570/03

, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

6. Se stěžovatelem nelze v žádném případě souhlasit v tom, že by se obecné soudy nezabývaly majetkovými poměry a možnostmi obou rodičů a potřebami dětí komplexně. Naopak, zejména z odůvodnění odvolacího soudu je zřejmé, že existenci volných peněžních prostředků matky bral jako důvod, aby otci nebyl zvýšen příspěvek na výživu na úroveň, kterou tento soud shledal přiměřenou s ohledem na aktuální potřeby nezletilých. Pokud jde o navrhované dispozice s majetkem stěžovatele, kterým dle názoru odvolacího soudu je možné dosáhnout zlepšení finanční situace stěžovatele, nelze přehlédnout jeho demonstrativní charakter a příčinu takových úvah. Stěžovatel nyní sám obývá byt o velikosti 4+1, který získal v důsledku vypořádání společného jmění manželů, na jehož vypořádání se rozhodl o své vůli pořídit hypotéku, kterou nyní splácí. Užívání předmětného bytu považoval totiž odvolací soud v dané situaci nad poměry stěžovatele s tím, že konkrétní řešení vypořádaného společného jmění manželů jde k tíži stěžovatele a je jen okrajově zohlednitelné při posuzování výše příspěvku na výživu nezletilých. Snad lze jen souhlasit s tím, že demonstrativní návrhy soudu prvního stupně v tomtéž směru byly ke stěžovateli poněkud citlivější (s. 4 rozsudku). Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů lze tedy považovat za logická a přesvědčivá a tudíž souladná s ústavním pořádkem.

7. Pokud jde o námitky týkající se zamezení možnosti styku s nezletilými, těmi se Ústavní soud v daném řízení nemohl zabývat už jen proto, že je vázán návrhem stěžovatele. Stěžovatel se domáhal toliko zrušení rozhodnutí o návrzích rodičů na snížení, resp. zvýšení příspěvku stěžovatele na výživu nezletilých a nikoliv též rozhodnutí o styku stěžovatele s nezletilými. Pokud snad v daném případě mohla být považována za relevantní námitka zbavení možnosti stěžovatele dojíždět za nezletilými z finančních důvodů, tak ta je zjevně neopodstatněná, neboť na základě rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 70/2010-1512 ze dne 15. dubna 2010 má být realizována toliko rodinná terapie ve Fakultní nemocnici v Praze - Motole. Konečně námitka, že ani k této formě styku nedochází, by v každém případě byla evidentně nepřípustná, neboť stěžovatel vůbec netvrdí, že by se domáhal výkonu rozhodnutí.

8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu