IV.ÚS 3446/10 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti M. P. P., zastoupeného JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem se sídlem v Havířově, Moskevská 24a, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 1 To 564/2010 ze dne 23. 9. 2010 a Okresního soudu v Karviné sp. zn. 0 Nt 279/2010 ze dne 10. 9. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 8 odst. 5, čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení čl. 90 Ústavy ČR, zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů

Z předložené ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí je patrno, že prvým z označených rozhodnutí byla zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost stěžovatele, který je stíhán pro zločin loupeže dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu přípravy dle § 173 odst. 1, § 210 odst. 1 k § 173 odst. 1 tr. zákona, dále pro přečin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákona a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 1 tr. zákona, jichž se měl dopustit deseti útoky, proti druhému z označených rozhodnutí, jímž byl stěžovatel vzat do vazby dle § 68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu a nebyl přijat jeho písemný slib podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Proti označeným rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel z důvodů podrobně rozvedených a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (

sp. zn. I. ÚS 432/01

,

III. ÚS 103/99

,

I. ÚS 566/03

,

I. ÚS 734/08

a další) a argumentaci v ní uváděnou, dává najevo své přesvědčení, že u něj nejsou dány důvody vazby v napadených rozhodnutích uvedené. Je toho názoru, že dostatečně vyvrátil pochybnosti, které by u něj zakládaly důvodnou obavu z jednání, pro nějž přichází v úvahu užití vazebního důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu a, pokud jde o vazební důvod uvedený v ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu, poukazuje na svůj postoj k pokračování v trestné činnosti, o němž svědčí skutečnost, že dobrovolně od svého jednání dvakrát před zadržením upustil. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je především věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod) buď vůbec anebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním nesouladu s kautelami vyplývajícími z ústavního pořádku (nález ve věci

sp. zn. III. ÚS 18/96

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, vydání 1., Praha C. H. Beck 1997). Z judikatury Ústavního soudu také vyplývá, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve smyslu ustanovení § 67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které trestní věci v dané fázi trestního řízení posoudit, zda trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 303/01

, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, str. 149 a další). Kritéria pro toto posouzení je třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní trestní věci, osoby obviněného či obžalovaného, jeho osobních poměrů, charakteru a rozsahu stíhané trestné činnosti i rozsahu potřebného dokazování. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudu při takovém rozhodování a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Taková pochybení, na rozdíl od věcí, jichž se stěžovatel dovolává, však v dané věci zjištěna nebyla.

V rozhodnutí

sp. zn. III. ÚS 48/08

Ústavní soud také konstatoval, že "požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, není však ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě. Takovouto jistotu ustanovení § 67 trestního řádu ani nevyžaduje. Existence důvodů vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obviněného způsobem předpokládaným v ustanovení § 67 trestního řádu, lze je opírat již o opodstatněnou obavu z možnosti takového jednání, jehož uskutečnění má právě vazba zabránit."

Posuzováno z uvedených hledisek, napadená rozhodnutí argumentující v poměru k existenci důvodů vazby závažností trestné činnosti, pro níž je stěžovatel stíhán, hrozbou vysokého trestu, tím, že stěžovatel, který je cizím státním příslušníkem, se v místě hlášeného pobytu na území Polské republiky nezdržuje a zejména pak tím, že se při zadržení měl vydávat za jinou osobu, obstojí. Na obsah napadených rozhodnutí lze tak odkázat a uzavřít, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v daném případě Ústavní soud neshledal.

Z uvedených důvodů proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2011

Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu