Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding dismissal of claim for 2,340 CZK costs due to statute of limitations.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against a district court ruling dismissing a claim for 2,340 CZK in costs. The lower court applied a three-year statute of limitations, noting the claim was filed in 2009 after the limitation period expired in 1995. The Constitutional Court found the complaint unmeritorious because the applicant failed to demonstrate a significant violation of fundamental rights or a substantial injury warranting constitutional review.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústavní soud odmítá ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, pokud stěžovatel neprokáže podstatnou újmu nebo extrémní vybočení ze standardů spravedlivého procesu v bagatelních věcech.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. G., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 9. 2010, č.j. 10 C 429/2009-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, vydaný v jeho občanskoprávní věci.
Tímto rozhodnutím soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatel proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 2 340 Kč coby paušální náhrady nákladů výkonu trestu.
Soud připomenul, že Vojenský obvodový soud Brno usnesením ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 42/92, rozsudek Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 22. 1. 1954, sp. zn. T 5/54, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve výroku o (stěžovatelově) trestu zrušil a usnesením ze dne 1. 10. 1992 trestní stíhání stěžovatele s poukazem na amnestii prezidenta republiky zastavil.
Obvodní soud pro Prahu 2 dovodil, že proto "právo žalobce na náhradu škody zaniklo uplynutím tříleté prekluzívní doby podle § 24 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. nejpozději v roce 1995". Jelikož žaloba byla soudu "podána až v roce 2009", nezbývá než ji zamítnout.
Východisko oponentury výsledku řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 čerpá stěžovatel z odůvodnění rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 15 C 357/2009-19, kterým tentýž soud jeho žalobě odvíjející se ze shodného skutkového a právního základu vyhověl.
V poukazovaném rozhodnutí - potvrzeném rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, č. j. 58 Co 300/2010-34 - soud vysvětlil, že počátek běhu prekluzívní lhůty podle zákona č. 119/1990 Sb. nelze spojovat s usneseními bývalého Vojenského obvodového soudu Brno, neboť prvně uvedeným byl "pouze zrušen výrok o trestu, avšak nikoli o vině" a pozdějším "byla aplikována amnestie prezidenta republiky, a tudíž nárok byl vyloučen ustanovením § 24 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. ve spojitosti s ustanovením § 6 odst. 3 písm. h) zákona č. 58/1969 Sb.", nadto jej Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 4 Tz 40/2008, zrušil.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jak tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 2 340 Kč.
Zde se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí, a ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež (obsahově) nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. rozhodnutí ve věcech
sp. zn. IV. ÚS 695/01
,
sp. zn. IV. ÚS 185/98
,
sp. zn. III. ÚS 200/05
,
sp. zn. IV. ÚS 8/01
,
sp. zn. II. ÚS 436/01
,
sp. zn. IV. ÚS 502/05
nebo
sp. zn. III. ÚS 1285/09
a
sp. zn. III. ÚS 3021/09
, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz např. rozhodnutí
sp. zn. III. ÚS 1285/09
,
sp. zn. III. ÚS 3021/09
nebo
sp. zn. III. ÚS 3119/09
).
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu - ve smyslu existence rozhodnutí excesivního - v dané věci dány zjevně nejsou.
Ústavní soud též dříve konstatoval, že nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009,
sp. zn. II. ÚS 2538/09
).
Jen na vysvětlenou ku stěžovatelovu poukazu na odlišnost rozhodovací praxe jiného samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 2 (rozsudek ze dne 31. 3. 2010, č. j. 15 C 357/2009-19, aprobovaný odvolacím soudem) se poznamenává, že sjednocování judikatury obecných soudů je zákonným úkolem Nejvyššího soudu a nikoliv soudu Ústavního.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mohlo mít za následek relevantní porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Stojí za zaznamenání, že v jiných (obdobných) věcech Ústavní soud vyslovil i silnější názor (v usneseních
sp. zn. II. ÚS 2538/09
,
III. ÚS 160/10
,
III. ÚS 170/10
a
III. ÚS 173/10
), kdy s poukazem na bagatelnost sporu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, resp. (v usnesení
sp. zn. I. ÚS 1023/08
) jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu