Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2889/10 ECLI:CZ:US:2010:2.US.2889.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismissed constitutional complaint against Supreme Court's jurisdiction ruling as unreasonable.

Geschäftsnummer II.ÚS 2889/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by ATNOS against the Supreme Court's decision regarding jurisdiction over a civil claim. The plaintiff argued that the regional court lacked jurisdiction because the disputed amounts were below the threshold and the legal relationship was not commercial. The court held that the Supreme Court's reasoning was sufficient and did not violate constitutional principles, as the plaintiff failed to demonstrate an unconstitutional excess in the application of the law.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint against a court's decision on jurisdiction if the lower court's reasoning is not unreasonable and does not violate constitutional principles.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal jurisdictional decision review unconstitutional excess standard subsidiarity principle civil procedure jurisdiction

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
II. ÚS 544/02
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding transfer of case under Civil Procedure Code Article 12.2.
III. ÚS 561/02
Constitutional Court voids lower court rulings for violating fair trial rights by refusing to transfer a criminal case.
III. ÚS 132/04
Constitutional Court annuls district court ruling for violating jurisdiction rules under Criminal Procedure Code Article 146a.
III. ÚS 29/06
Constitutional Court dismisses complaint claiming violation of right to legal judge regarding court jurisdiction determination.
III. ÚS 9/09
Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding jurisdictional error.
II. ÚS 381/09
Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding jurisdictional interpretation.
III. ÚS 2184/09
Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding jurisdictional determination as non-constitutional issue.
IV. ÚS 2956/07
Constitutional Court dismisses appeal claiming procedural error in jurisdiction ruling violated fundamental rights.
I. ÚS 904/08
Constitutional Court annulled High Court ruling for lack of jurisdiction and failure to justify decision under fair trial rights.
II. ÚS 954/09
Constitutional Court allows constitutional complaint, ruling that counterclaims must be heard in non-contentious proceedings to ensure fair trial equality.
IV. ÚS 941/09
Constitutional Court of Czechia annuls lower court rulings for violating property rights and fair trial rights in civil proceedings.
II. ÚS 2193/10
Constitutional Court annuls High Court decision for lack of reasoning and arbitrary jurisdiction ruling.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti společnosti ATNOS, spol. s r.o., sídlem Hostivice, Prostřední 863, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Praha, Štupartská 599/4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2010 ve věci sp. zn. Ncp 849/2010, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedenému usnesení, kterým mělo být porušeno její základní právo na spravedlivý proces a na zákonného soudce garantované v ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto, že k projednání žaloby, kterou se společnost KREINER, spol. s r.o. domáhala na stěžovatelce zaplacení částky ve výši 355.083,- Kč s příslušenstvím, jsou dle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bod 6. občanského soudního řádu v prvním stupni příslušné krajské soudy.

Stěžovatelka považuje rubrikované usnesení vrchního soudu za rozhodnutí porušující její právo na zákonného soudce, neboť dle jejího názoru by měl být věcně příslušný k projednání žaloby v první instanci soud okresní, neboť jednak dvě ze tří předmětných faktur nedosahují částky 100.000,- Kč a jednak nebylo prokázáno, že daný právní vztah byl ve smyslu ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku právním vztahem obchodněprávním. Nadto se stěžovatelka dovolává porušení práva na spravedlivý proces, neboť napadené usnesení neobsahuje konkrétní a přezkoumatelné odůvodnění, jelikož se nikterak nevyrovnává se stěžovatelčinými námitkami a pouze parafrázuje ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bod 6. občanského soudního řádu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže proto ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jinými slovy, ani případná věcná nesprávnost nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.

K možnosti ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o věcné příslušnosti v dosud neskončeném soudním řízení, o což se v projednávané věci výlučně jedná, se Ústavní soud vyjadřuje ve své judikatuře značně zdrženlivě. Z hlediska ústavně zakotvené dělby moci především obecným soudům přísluší zabývat se výkladem pojmů tzv. podústavního práva se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem projednávané věci; při ústavněprávním přezkumu procesního rozhodnutí o věcné příslušnosti se proto musí ústavní soud v prvé řadě řídit zásadou subsidiarity a principem minimalizace zásahů Ústavního soudu (srov. rozhodnutí ve věcech

sp. zn. II. ÚS 544/02

,

III. ÚS 561/02

,

III. ÚS 132/04

,

III. ÚS 29/06

,

III. ÚS 9/09

,

II. ÚS 381/09

a

III. ÚS 2184/09

).

K věcnému přezkumu napadeného procesního rozhodnutí, jež není zásadně způsobilé samo o sobě porušit základní práva stěžovatelů, přikračoval proto Ústavní soudu pouze ve zcela výjimečných případech, kdy interpretace rozhodných zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že mohla ve svém důsledku vést k porušení práva na spravedlivý proces (srov. nálezy ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 2956/07

,

I. ÚS 904/08

,

II. ÚS 954/09

a

IV. ÚS 941/09

). Do této kategorie přináleží i nález ze dne 2. 9. 2010 ve věci

sp. zn. II. ÚS 2193/10

, v němž dospěl Ústavní soud k závěru, že usnesení, jímž rozhodoval Vrchní soud v Praze o věcné příslušnosti dle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) občanského soudního řádu, není ústavně konformním způsobem odůvodněno. V souvislosti s nálezem

sp. zn. II. ÚS 2193/10

je třeba zdůraznit, že se od projednávané věci značně skutkově i právně odlišuje.

Ze stručného odůvodnění napadeného usnesení je zjevné, že vrchní soud dospěl k právním závěrům, kterým stěžovatelka projednávanou ústavní stížností neoponuje způsobem, jímž by prima facie vyvolávala pochybnosti o jeho ústavní konformitě (nebo alespoň logické konzistentnosti). Vrchní soud se implicite vyrovnal se stěžovatelčinou námitkou, že předmětný právní vztah nevznikl v režimu obchodního zákoníku, stejně jako s tvrzením, že dvě ze tří dílčích plnění nepřekračují částku 100.000,- Kč. Odůvodnění napadeného usnesení je proto namístě považovat za ústavně konformní, a to nejen ve smyslu ustanovení § 169 odst. 2 občanského soudního řádu, ale i ve světle závěrů obsažených ve výše uvedeném nálezu.

Aplikoval-li tedy vrchní soud v projednávané věci ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bod 6. občanského soudního řádu za situace, kdy stěžovatelka nekonkretizovala své tvrzení, že žalovaný závazek vznikl vně podnikatelských činností obou kontraktujících stran, respektive že se jedná o tři dílčí plnění, nezakládá tento postup vrchního soudu zjevný exces, jenž by odůvodňoval kasační intervenci Ústavního soudu, neboť stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředestřela žádnou skutečnost (tvrzení), z něhož by bylo lze alespoň usuzovat, že žalovaná částka vyvěrá ze tří samostatných smluvních vztahů uzavřených mimo rámec podnikatelských aktivit žalobkyně a stěžovatelky.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud uzavírá, že právní názor vrchního soudu učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu