Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 2779/10 ECLI:CZ:US:2010:3.US.2779.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court costs as not violating fundamental rights.

Geschäftsnummer III.ÚS 2779/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Theo Tiemann against a Supreme Court ruling on litigation costs. The applicant argued that the court's decision violated Articles 11 and 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court held that disputes over litigation costs generally do not reach the threshold of fundamental rights violations and fall within the exclusive domain of ordinary courts.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Art. 11; Art. 36; The Constitutional Court lacks jurisdiction to review ordinary court decisions on litigation costs unless extreme arbitrariness or unconstitutional interpretation is proven, as such disputes typically do not constitute violations of fundamental rights.

Schlagwörter

KI-generiert
litigation costs constitutional complaint fundamental rights ordinary courts arbitrariness procedural costs Constitutional Court jurisdiction

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Art. 11
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Art. 36
Act on the Constitutional Court, § 43 para. 2 lit. a)

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
IV. ÚS 10/98
Constitutional court dismissed constitutional complaint regarding court costs allocation as not a fundamental rights violation.
II. ÚS 130/98
Constitutional Court dismisses appeal for lack of detailed reasoning on litigation costs as standard legal issue.
I. ÚS 30/02
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court costs and alleged bias as unfounded.
IV. ÚS 303/02
Constitutional Court dismisses appeal on court costs, ruling ordinary court discretion is not a fundamental rights violation.
III. ÚS 255/05
Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil court costs allocation under § 150 of Civil Procedure Code.
I. ÚS 457/05
Constitutional Court dismisses appeal claiming regional court violated rights by awarding litigation costs to the losing party.
III. ÚS 224/98
Constitutional Court of Czech Republic annuls lower court rulings for erroneous application of property restitution law.
II. ÚS 598/2000
Constitutional Court allows constitutional complaint by annulling lower court decision on litigation costs due to incorrect valuation of property subject matter.
III. ÚS 727/2000
Constitutional Court annuls regional court ruling on litigation costs due to failure to justify special diligence exception.
III. ÚS 619/2000
Constitutional Court annuls lower court costs ruling due to procedural error causing unnecessary expenses violating fair trial rights.
I. ÚS 633/05
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil procedure costs and fair trial rights. The court finds no arbitrary discretion in lower courts' decisions. The applicant failed to prove the lower courts acted arbitrarily or without reason. The court ruled that the lower courts' interpretation of the Civil Procedure Code was not arbitrary. The court held that the lower courts did not violate the right to a fair trial. The court concluded that the lower courts' decision was constitutionally compliant. The court determined that the applicant's claim lacked legal basis. The court rejected the applicant's request for constitutional review. The court affirmed the lower courts' jurisdiction and decision. The court emphasized the limits of constitutional review in civil cases.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Theo Tiemann, s. r. o., IČ 255 35 129, se sídlem Velkomoravská 3929, 695 78 Hodonín, právně zastoupeného JUDr. Danou Kůsovou, advokátkou AK se sídlem Škroupova 2, 301 36 Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2010 č. j. 4 Cmo 329/2009-259, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. září 2010, se stěžovatel domáhal zrušení výroku pod bodem I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2010 č. j. 4 Cmo 329/2009-259, a to pro porušení článku 11 a článku 36 Listiny základních práv a svobod.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako žalobce se žalobou ze dne 28. května 2001 domáhal na žalovaném zaplacení částky 574 380,80 Kč z titulu dodávky krůt. Žalovaný v rámci procesní obrany namítal, že uplatňuje vůči stěžovateli náhradu škody, která byla v průběhu řízení stanovena částkou 157 320,00 Kč. V důsledku zápočtu a platby žalovaného ve výši 1 957,90 Kč vzal žalobce žalobu ohledně částky 313 266,90 Kč zpět a soud usnesením ze dne 29. listopadu 2002 č. j. 43 Cm 153/2001-71 řízení ohledně částky 313 266,90 Kč včetně 2% úroku zastavil a rozhodl o vrácení části soudního poplatku ve výši 12 530,- Kč.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. července 2009 č. j. 43 Cm 153/2001-235 byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 103 793,90 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I. rozsudku), co do částky 157 320,00 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok pod bodem II.). Uvedeným rozhodnutím dále krajský soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III.) a každému z účastníků soud vrátil částku 1 245,50 Kč (výrok pod bodem IV.).

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2010 č. j. 4 Cmo 329/2009-259 byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. července 2009 č. j. 43 Cm 153/2001-235 v napadených výrocích pod body I., II. a III. potvrzen (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem II. odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pohledávka stěžovatele ve výši 574 380,00 Kč, jejíž úhrady se v řízení domáhal, nebyla ze strany žalovaného zpochybněna a byla po právu. Po podání žaloby vzal stěžovatel svoji žalobu zpět podáním ze dne 20. října 2002 co do částky 313 266,90 Kč z důvodu uhrazení této částky žalovaným po podání žaloby. Úhrada částky 313 266,90 Kč byla provedena zaplacením částky 1 957,90 Kč žalovaným a zápočtem vzájemných pohledávek a závazků dne 4. prosince 2001 ve výši 311 309,00 Kč. Zápočet byl proveden poté, co žalovaný postoupil stěžovateli smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. září 2001 (tedy po podání žaloby) svoji pohledávku vůči AGFTRADING, a. s. ve výši 311 309,00 Kč. Pokud tedy stěžovatel vzal svoji žalobu zpět co do částky 313 266,90 Kč, učinil tak pro chování žalovaného po podání žaloby. Stěžovatel nemohl ovlivnit chování žalovaného, pokud se tento rozhodl provést částečnou úhradu stěžovatelovy pohledávky zaplacením a dále nabídkou postoupení pohledávky, to vše po podání žaloby. Stěžovatel nemohl vědět o existenci pohledávky žalovaného vůči třetí osobě v době podání žaloby, ani o tom, že v budoucnosti dojde k postoupení takové pohledávky. Z obsahu spisu vyplývá, že řízení co do částky 313 266,90 Kč bylo zastaveno z důvodů ležících na straně žalovaného. Ve skutečnosti, uvádí stěžovatel, došlo v tomto řízení k úhradě částky 417 060,00 Kč, stěžovatel byl tedy v řízení úspěšný z 73 %.

Stěžovatel má tedy za to, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací rozhodly o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem ohledně merita věci a porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Rozhodnutí o nákladech řízení je podle stěžovatele v rozporu jak s ust. § 142 odst. 2, tak s ust. § 146 odst. 2 občanského soudního řádu. Svým rozhodnutím soudy obou stupňů nerespektovaly základní zásady rozhodování o nákladech řízení, rozhodly proti těmto zásadám a tedy v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí.

III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např.

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

sp. zn. II. ÚS 130/98

,

sp. zn. I. ÚS 30/02

,

sp. zn. IV. ÚS 303/02

,

sp. zn. III. ÚS 255/05

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např.

sp. zn. I. ÚS 457/05

). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost, týkající se nákladů řízení, otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např.

sp. zn. III. ÚS 224/98

,

sp. zn. II. ÚS 598/2000

,

sp. zn. III. ÚS 727/2000

,

sp. zn. III. ÚS 619/2000

,

sp. zn. I. ÚS 633/05

).

Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, týkajících se náhrady nákladů řízení.V postupu obecných soudů nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily. Nelze tedy rozhodnutí vrchního soudu, který potvrdil prvostupňové rozhodnutí o nákladech řízení, hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.

Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu