Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and violation of child's right to equal living standard in custody case.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a mother against lower court rulings on child support and state costs. The mother argued that the courts failed to properly assess the father's substantial assets and ignored her superior success in the custody proceedings, violating her right to a fair trial. The court found no violation because the lower courts adequately considered the child's needs and the parents' financial situations, and the mother's own conduct contributed to the need for expert assessments.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court will not intervene in lower court decisions on child support unless the decision is clearly unreasonable or the proceedings were fundamentally flawed, as the courts have discretion to balance parental assets against the child's needs.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 30. září 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti L. Š., zastoupené JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Nad Zlíchovem 9, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 10 P 105/2005 ze dne 29. 9. 2009 a Městského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 14/2010 ze dne 19. 3. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Jak plyne z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 10 P 105/2005, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení o úpravě a práv a povinností rodičů k nezl. Z. N. Prvým z označených rozhodnutí soud I. stupně stanovil otci nezletilého povinnost přispívat na jeho výživu počínaje dnem 1. 9. 2007 částkou 7.000,- Kč měsíčně do 31. 8. 2008, od 1. 9. 2008 částkou 10.000,- Kč měsíčně a vyčíslil nedoplatek na výživném, který otce zavázal zaplatit do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí, to vše k rukám matky (nyní stěžovatelky), návrh otce na svěření nezletilého do jeho výchovy zamítl a upravil styk otce s nezletilým, který částečně zúžil oproti jeho původní úpravě, a dále otci stanovil povinnost zaplatit státu částku 29.055,- Kč, vyplacenou státem jako znalečné. Při stanovení výživného bral soud v úvahu, že od předchozí úpravy výživného nedošlo v příjmech matky, která je až na byt po rodičích nemajetná, "téměř k žádné změně, která by výrazně zvyšovala její výdělečné poměry". Otcův příjem však doznal změny, oproti částce 27.000,- Kč měsíčně se zvýšil na částku téměř 37.000,- Kč a navíc má otec příjmy z pronájmů nemovitostí v Praze, na účtech má částku kolem 2 milionů korun, vlastní motorové vozidlo, vynakládá však nemalé finanční prostředky na rekonstrukci a udržování nemovitostí v S., jejímž je výlučným vlastníkem. Při porovnání takto popsaných poměrů rodičů pak soud I. stupně s odkazem na příslušná ustanovení zákona o rodině (§ 85 odst. 1, 2, 3, § 96 odst. 1, § 98 odst. 1 a § 99 odst. 1) dospěl k závěru, že úměrnou částkou pro nezletilého jsou ve stanovených obdobích částky 7.000,- Kč a posléze od 1. 9. 2008 pak 10.000,- Kč měsíčně. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů znalečného státu, tento byl odůvodněn ust. § 148 odst. 1 o. s. ř.
Druhým z označených rozhodnutí odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že výživné na nezletilého (stanovené otci původně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 12. 2005 částkou 5.000,- Kč měsíčně) počínaje dnem 1. 9. 2008 zvýšil na částku 8.000,- Kč měsíčně a vyčíslil nedoplatek na výživném, který je otec povinen zaplatit do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí, změnil rozsudek soudu I. stupně i ve výroku o úpravě styku otce s nezletilým způsobem v rozhodnutí popsaným a dále výrok o náhradě nákladů státu (znalečného) změnil tak, že každý z rodičů je povinen státu zaplatit částku 14.527,50 Kč. Na rozdíl od soudu I. stupně soud odvolací dovodil, že ke změně poměrů odůvodňujících zvýšení výživného došlo teprve v souvislosti s nástupem dítěte do základní školy, tj. k datu 1. 9. 2008, a dále, že výše výživného soudem I. stupně stanovená neodpovídá ani odůvodněným potřebám nezletilého s ohledem na jeho věk, ani zjištěným výdělkovým možnostem rodičů. Za odpovídající výživné považoval částku 8.000,- Kč, a proto takto rozsudek soudu I. stupně ve výroku o výživném a navazujícím výroku o vyčíslení nedoplatku změnil. Změnu výroku o náhradě znalečného státu pak odvolací soud odůvodnil charakterem řízení ve věcech péče o nezletilé jako tzv. řízení nesporného, kdy nelze hovořit o tom, že by některý z účastníků uspěl, a proto bylo na místě uložit povinnost k náhradě nákladů řízení oběma rodičům.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost stěžovatelky (matky nezletilého), a to do výroků o stanovení výživného, resp. jeho zvýšení (sama navrhovala zvýšení na částky 10.000,- Kč a od 1. 9. 2008 na částku 20.000,- Kč měsíčně) a jeho nedoplatku a do výroku o náhradě nákladů státu. V důvodech své ústavní stížnosti poukazuje na majetkové poměry otce, které specifikuje a které jsou podle ní mimořádné s tím, že při určení výživného má soud k nim přihlížet, přitom dítě má právo podílet se na životní úrovni rodičů. Má za to, že nalézací soud aplikovaná zákonná ustanovení nenaplnil. Ač ve svém rozhodnutí vlastnictví otce k nemovitostem konstatoval, nijak je nekvantifikoval a z toho důvodu je jeho závěr o majetkových poměrech nesrozumitelný, nepřezkoumatelný a nemůže být ani správný závěr o výši výživného. Odvolací soud se pak majetkovými poměry otce nezabýval vůbec a při úvaze o výši výživného vycházel toliko z otcova příjmu. Stěžovatelka dále rekapituluje průběh předchozího řízení s poukazem na postoje rodičů zejména k návrhu na změnu výchovného prostředí a dovozuje, že v řízení byla jednoznačně úspěšná ona oproti neúspěšnému otci, který navíc měnil svá procesní stanoviska, a proto s ohledem na běžnou praxi soudů by měl být k náhradě nákladů státu zavázán pouze otec. Obecné soudy se pode ní se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo ani s jejími tvrzeními nevypořádaly dostatečným způsobem, což má za následek vadu řízení promítající se jako zásah do práva na spravedlivý proces, a popsaným způsobem jednaly nejen v rozporu se zákonem, ale povahou a intenzitou vad, které jim vytýká, porušily další shora označená ústavně zaručená práva. Navrhla proto zrušení napadených rozhodnutí ve výrocích o výživném a nákladech řízení státu.
Poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 shora označeného, Ústavní soud důvod pro svůj zásah neshledal.
Jakkoli možno souhlasit se stěžovatelkou v tom, že obecné soudy, zejména pak soud odvolací, který rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích o výživném měnil, měl své měnící rozhodnutí zdůvodnit podrobněji, včetně zhodnocení majetkových poměrů rodičů, přece jen je z odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu zřetelné, že když vycházel, jak uvedl, ze zjištění soudu I. stupně, v rámci posuzování změny poměrů při stanovení výživného bral v úvahu nejen výdělkové poměry rodičů, ale zřejmě jako limitující především odůvodněné potřeby nezletilého, jimž podle jeho úsudku odpovídá počínaje nástupem do školy právě částka 8.000,- Kč měsíčně. Tento závěr, s ohledem na věk nezletilého v době počátku školní docházky s přihlédnutím k tomu, že i matka, která již neplní svou vyživovací povinnost k nezletilému zcela jen výkonem vlastní péče a má tudíž také povinnost synovi na výživu přispívat finanční částkou, nepovažuje Ústavní soud za natolik extrémní, že by vyžadoval jeho zásahu. Stejně tak je tomu i v poměru k rozhodnutí o náhradě nákladů státu, když v tomto směru matka přehlíží, že jedním z důvodů nařízení znaleckých posudků a v podstatě i důvodem návrhu otce na změnu výchovného prostředí bylo i její závadné, byť časově omezené, chování. Ústavní soud tak uzavírá, že v daném případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími neshledal, a proto její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu