Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 2425/10 ECLI:CZ:US:2010:3.US.2425.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for non-exhaustion of legal remedies and lack of admissibility.

Geschäftsnummer III.ÚS 2425/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court dismissed the applicant's constitutional complaint, ruling it inadmissible because she failed to properly exhaust legal remedies. The applicant challenged administrative decisions regarding social housing support, but her cassation appeal was rejected by the Supreme Administrative Court for lacking specific grounds. The Court held that since the cassation appeal was meritlessly rejected, the applicant could not proceed to constitutional review, as the prerequisite of exhausting all ordinary legal avenues was not met.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all legal remedies provided by law, including extraordinary remedies, unless the ordinary courts have already ruled on the merits.

Schlagwörter

KI-generiert
exhaustion of remedies constitutional complaint admissibility cassation appeal rejection legal aid housing support procedural prerequisites

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov.
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu musí být ústavní stížnost odmítnuta tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu
§ 104 odst. 4 s. ř. s.
Taková situace však nastala v dané věci, jestliže kasační stížnost - jako meritorně neprojednatelné - byla Nejvyšším správním soudem podle § 104 odst. 4 s. ř. s. odmítnuta.
§ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
sp. zn. III. ÚS 2506/07

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. H. P., zastoupené Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Riegrova 14, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3 Ads 56/2010-92, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2009, č. j. 38 Cad 16/2008-72, rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 20. 6. 2008, č. j. KUOK 52092/2008, a rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci ze dne 20. 5. 2008, č. j. 1459/8/OLD-1/1, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "který je v bytě hlášen k trvalému pobytu", takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů a správních orgánů, a aby z důvodu porušení zákazu diskriminace zrušil i část ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona č. 117/1995 Sb.), ve slovech "který je v bytě hlášen k trvalému pobytu".

Z ústavní stížnosti a obsahu připojených listin se podává následující.

Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2009, č. j. 38 Cad 16/2008-72, zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 20. 6. 2008, č. j. KUOK 52092/2008, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci ze dne 20. 5. 2008, č. j. 1459/8/OLD-1/1, jímž zamítl její žádost o dávku státní sociální podpory - příspěvku na bydlení.

Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3 Ads 56/2010-92, odmítl podle § 104 odst. 4 ve spojení s § 46 odst. 1 písm.d) s. ř. s. jako nepřípustnou s odůvodněním, že se opírala výlučně o jiné důvody, než jsou uvedeny v § 103 odst. 1 s. ř. s., resp. že stížnost neobsahovala "ani jeden stížnostní bod", který by bylo možno podřadit pod některý z kasačních důvodů, vymezených označeným ustanovením. Podle soudu nepostačuje, pakliže stěžovatelka v kasační stížnosti toliko zákonný důvod pro podání stížnosti ohlásila [zde § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], aniž současně uvedla, v čem nezákonnost, tvrzenou v podobě nesprávného právního posouzení věci, spatřuje. Kasační soud též konstatoval, že nebylo-li možné projednat kasační stížnost věcně, nemohl se zabývat ani stěžovatelčiným požadavkem, aby podal návrh podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), na zrušení části zákona č. 117/1995 Sb.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že správní orgány a soudy svým formalistickým přístupem k aplikaci zákona o státní sociální podpoře a zákona o pomoci v hmotné nouzi sice naplnily "literu zákona", popřely však jeho smysl a účel, tj. pomoci osobám potřebným. Diskriminační charakter § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., jestliže obsahuje podmínku trvalého pobytu, pak tkví podle stěžovatelky v tom, že vylučuje z možnosti žádat o příspěvek ty, kdož ze závažných důvodu žijí (či jsou nuceni žít) v bytě, k němuž získat trvalý pobyt nemají možnost; přitom institut trvalého pobytu má pouze evidenční charakter, a je proto nesprávné z něj činit zákonnou podmínku pro přístup k dávce.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V dané věci je především významné, že stěžovatelka, ačkoli navrhla i zrušení rozhodnutí kasačního soudu, obsahově proti němu v ústavní stížnosti žádné námitky nevztáhla, resp. nezpochybnila ani jeho věcnou správnost, natožpak konformitu ústavněprávní.

Pro ústavněprávní přezkum je tudíž zde postačující zaznamenat, že závěry kasačního soudu o nepřípustnosti stěžovatelkou podané kasační stížnosti (§ 104 odst. 4, § 103 s. ř. s.) jsou odůvodněné, a to adekvátně (logicky, podrobně a přesvědčivě), čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.

Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do té části ústavní stížnosti, jež směřuje proti usnesení Nejvyššího správního soudu.

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu musí být ústavní stížnost odmítnuta tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. § 72 odst. 3 téhož předpisu).

Ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn toliko v případě, že opravný prostředek, který je mu k dispozici, stěžovatel vůbec nevyužil, nýbrž logicky i tehdy, když tak sice učinil, nikoli však "řádně" (ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho podání), a tím způsobil, že nemohl být projednán věcně (srov.

sp. zn. III. ÚS 2506/07

).

Taková situace však nastala v dané věci, jestliže kasační stížnost - jako meritorně neprojednatelné - byla Nejvyšším správním soudem podle § 104 odst. 4 s. ř. s. odmítnuta.

Důvod odmítnutí ústavní stížnosti ve zbylé části - pokud směřovala proti rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů - tudíž spočívá v její nepřípustnosti ve smyslu výše vyloženého ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, s důsledky dle rovněž shora citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož předpisu.

Byla-li ústavní stížnost jako neprojednatelná odmítnuta, nepřichází - již logicky - v úvahu, aby se mohl Ústavní soud věcně zabývat s ní spojeným návrhem, na zrušení stěžovatelkou označeného ustanovení zákona, aplikovaného napadenými rozhodnutími správního orgánu a krajského soudu; ten musel být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž, a to podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu