Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 2399/10 ECLI:CZ:US:2010:3.US.2399.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismissed constitutional complaint as Constitutional Court lacks power to review ordinary court legal correctness.

Geschäftsnummer III.ÚS 2399/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by CNConsult against the Supreme Court's dismissal of an appeal. The complainant argued that the lower courts incorrectly interpreted a contract penalty clause and failed to provide adequate reasoning, claiming violations of fundamental rights. The Court ruled that its sole function is to protect constitutional rights, not to re-examine the legal correctness of ordinary court decisions, thereby dismissing the complaint as clearly unfounded.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 83 Ústavy ČR; čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy: The Constitutional Court is not empowered to review the correctness of the application of sub-constitutional law by ordinary courts and may intervene only when fundamental rights guaranteed by the constitutional order are violated.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional Court jurisdiction review of legal correctness fundamental rights protection contract penalty clause constitutional complaint dismissal

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
čl. 1., čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod
čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR
36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
§ 544 odst. 1 a 2 občanského zákoníku
Dovodily, že smluvní pokuta nebyla sjednána platně ve smyslu § 544 odst. 1 a 2 občanského zákoníku.
§ 266 odst. 4 obchodního zákoníku
čl. 83 Ústavy České republiky
Ústavní soud především konstatuje, že ve svých četných rozhodnutích již mnohokrát uvedl, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 82 odst.
§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CNConsult, s. r. o., se sídlem Praha 6, Dělostřelecká 237/41, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 5. 2010 č. j. 23 Cdo 4513/2009-154, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích základních práv garantovaných v čl. 1., čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Z ústavní stížnosti a z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ve výroku I., jímž byla vedlejší účastnice zavázána zaplatit stěžovatelce (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobkyně) částku 83 137 Kč, dále ve výroku III., kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 1 964 497 Kč, a ve výroku IV. o úhradě nákladů řízení. Soudy obou stupňů se shodly v závěru, že stěžovatelce vzniklo na základě kupní smlouvy ze dne 25. 8. 2006 právo na zaplacení úroků z prodlení ve výši 83 137 Kč za nezaplacení části kupní ceny včas. Oba soudy dále dospěly ke shodnému závěru o neoprávněnosti nároku stěžovatelky na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 964 497 Kč. Dovodily, že smluvní pokuta nebyla sjednána platně ve smyslu § 544 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. V posuzovaném případě byla mezi účastníky smluvní pokuta sjednána v čl. III. bodu 2 smlouvy tak, že "při nedodržení úhrady účetního dokladu má dodavatel právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,5% z neuhrazené částky (i její části) za každý den prodlení", avšak ve smlouvě nebyly dohodnuty platební podmínky, tj. povinnost v určité lhůtě vyúčtovat dodané zboží a povinnost, za jejíchž porušení byla smluvní pokuta ujednána. Vzhledem k tomu, že smluvní pokuta nebyla sjednána v dané věci platně, nemohla žalované vzniknout povinnost zaplatit smluvní pokutu. Za této situace odvolací soud dospěl k závěru, že nebylo třeba zjišťovat, jaká byla vůle účastníků, jestliže nebyla do textu smlouvy promítnuta, a tudíž ani to, zda některý z účastníků ten který výraz při formulování ujednání o smluvní pokutě použil jako první ve smyslu § 266 odst. 4 obchodního zákoníku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ust. § 243b odst. 5 věty první a ust. § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti podrobně rekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy všech stupňů. Přestože ústavní stížností napadla pouze usnesení Nejvyššího soudu, polemizuje i s rozhodnutími soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Tvrdí, že obecné soudy při interpretaci smlouvy postupovaly formalisticky bez zjišťování skutečné vůle účastníků smlouvy, nevypořádaly se s relevantními skutečnostmi, čímž dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a k nesprávnému právnímu posouzení věci. Namítá, že v posuzované věci došlo k svévolné aplikaci práva ze strany obecných soudů všech stupňů. Dovolacímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že se nevypořádal s její argumentací, uvedenou v dovolání, a převzal bez dalšího závěry odvolacího soudu. Stěžovatelka tvrdí, že dovolací soud zatížil řízení další vadou, neboť rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou, v důsledku čehož vydal překvapivé rozhodnutí. Napadené rozhodnutí dovolacího soudu trpí, dle stěžovatelky, absencí řádného odůvodnění, neboť dovolací soud pouze odkázal na předchozí rozhodnutí, aniž by se vypořádal s veškerou argumentací, předloženou v dovolání.

Stěžovatelka dále podrobně polemizuje s výkladem projevů vůle účastníků předmětné smlouvy tak, jak jej učinily obecné soudy a předkládá svůj vlastní výklad smlouvy.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že ve svých četných rozhodnutích již mnohokrát uvedl, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelčina základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. K tomu však, přes tvrzení stěžovatelky, v posuzované věci nedošlo.

Stěžovatelkou předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před dovolacím soudem a pohybují se v rovině jednoduchého práva. Tímto stěžovatelka staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu nepřísluší. Po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud konstatuje, že polemiku stěžovatelky se závěry Nejvyššího soudu shledal jako nepřípadnou. Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, které uvedla ve svém dovolání, a dostatečně podrobně zdůvodnil, proč její námitky z hlediska přípustnosti dovolání neshledal právně významnými. Tvrzení stěžovatelky, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu neobsahuje řádné odůvodnění, Ústavní soud shledal jako nedůvodné. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud zcela srozumitelně objasňuje, že jí uplatněné námitky byly již opakovaně v judikatuře obecných soudů jednoznačně řešeny. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, které považuje za ústavně konformní.

Okolnost, že dovolací soud nepřisvědčil námitkám stěžovatelky, stejně jako skutečnost, že se stěžovatelka nadále neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jejích základních práv.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu