Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding tax authority error correction.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Nieten Internationale Spedition against administrative court rulings. The applicant argued that lower courts violated fundamental rights by allowing the tax authority to correct a clerical error in a guarantee document date. The court determined the complaint was merely a sub-constitutional debate lacking constitutional merit and found no excessive deviation from legal principles. Consequently, the complaint was rejected under the provision for obviously unfounded applications.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded if it lacks constitutional merit and does not demonstrate a violation of fundamental rights or an extreme inconsistency with legal principles.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Nieten Internationale Spedition, k. s., se sídlem Chrastavice, U Nietenu 65, zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem v Domažlicích, nám. Míru 143, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2010, č. j. 9 Afs 96/2009-78 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2009, č. j. 30 Ca 59/2008-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí správních soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Rozhodnutím Celního ředitelství v Plzni ze dne 31. 3. 2008, č. j. 2419-2/08-1601-21, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Celního úřadu Cheb ze dne 16. 11. 2008, č. j. 10503/2007-076300-021, o opravě zřejmých omylů a nesprávností, jímž bylo opraveno jeho dřívější rozhodnutí ze dne 27. 7. 2007, č. j. R/000147/2007-076300-021, o povinnosti stěžovatele plnit z titulu svého ručení za celní dluh.
O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že celní orgán oprávněně využil institut opravy zřejmých omylů a nesprávností podle § 56 daňového řádu i na opravu data přijetí záruční listiny (z 25. 12. 2005 na 25. 11. 2005), uvedeného ve výroku a odůvodnění rozhodnutí ze dne 27. 7. 2007, totiž na údaj, jenž byl podložen zjištěními, prokazujícími jeho správné znění. Rozhodnutím o opravě tak obsah rozhodnutí změněn nebyl, a opravou chyby v psaní bylo rozhodnutí uvedeno do souladu se skutečným obsahem záruční listiny; o změnu vlastních skutkových zjištění ani provedeného právního hodnocení tudíž nešlo. Podle soudu byl tento postup správního orgánu možný i za situace, kdy dosud probíhalo odvolací řízení ve věci napadeného rozhodnutí ze dne 27. 7. 2007.
Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a Nejvyšší správní soud ji rovněž ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. K právní otázce možnosti užití § 56 odst. 3 daňového řádu k opravě rozhodnutí z 27. 7. 2007 poukázal na závěry, jež se podávají z jeho konstantní judikatury, a uvedl, že uvedení data přijetí celní záruky v tomto rozhodnutí v porovnání s údaji na záruční listině představovalo (ze strany celního orgánu) zřejmou chybu v psaní, již bylo zcela namístě postupem dle tohoto ustanovení napravit, přičemž není rozhodné, že na chybu upozornil sám stěžovatel v podaném odvolání. Mimo jakoukoli pochybnost tím nedošlo k opravě data vystavení záruční listiny či ke změně skutkových okolností nebo právního hodnocení projednávané věci; za neopodstatněnou pak kasační soud pak prezentoval (s podrobným odůvodněním) i námitku stěžovatele, že rozhodnutí krajského soudu je "nepřezkoumatelné".
V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje závěr správních soudů, že napadeným rozhodnutím nedošlo též i k opravě "data vystavení záruční listiny", neboť soudy podle něj nevzaly v úvahu právě tu část odůvodnění napadeného rozhodnutí, z nějž se tato skutečnost přímo podává. Rozhodnutí krajského soudu vytýká (stejně jako v kasační stížnosti) nepřezkoumatelnost, neboť se nezabýval jeho argumentací ohledně "možné nejistoty" ve vztahu k určení data přijetí záruky, a k jeho opravě, jak ji vyjádřil ve správní žalobě, přičemž bez "vypořádání se těmito argumenty", případně doplnění dokazování, nebylo podle stěžovatelova názoru možno spolehlivě dospět k závěru o skutečném datu přijetí záruční listiny.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Nutno též připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
To je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních orgánů a obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy správních orgánů a obecných soudů ve správním řízení a řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Správní soudy se s opětovně v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami v napadených rozhodnutích adekvátně vypořádaly, přičemž jejich úplnému a logickému odůvodnění nelze ničeho vytknout; stěžovateli pak k jeho námitce Nejvyšší správní soud (též) vyčerpávajícím způsobem objasnil, z jakého důvodu neshledal rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelným, a i s tímto jeho názorem není důvodu se neztotožnit.
Pouze pro úplnost se proto stěžovateli jen připomíná, že § 56 daňového řádu je prostředkem použitelným k opravě zřejmých omylů a nesprávností toliko v rozhodnutích (či opatřeních) správního orgánu (zde celního orgánu), a je tudíž naprosto mimosměrné uvažovat o tom, že by jím mohlo dojít i k pozměnění či opravě jiné listiny - zde záruční - jak ve svých podáních tvrdí stěžovatel.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti - ve smyslu objasněném výše - jako zjevně neopodstatněnou, a podle vyloženého ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu